Říjen 2018

Už dost...

19. října 2018 v 1:22 | VeryVeri
Věřil jsem. Věřil jsem všemu. Větší naivku byste nepotkali.

Smál jsem se. Smál jsem se všemu. Chtěl jsem být veselý. Věřil jsem, že když budu šťastný já, budou lidé kolem mě také šťastní.

Mluvil jsem. Nepřetržitě. Vždycky bylo nějaké téma k rozhovoru. Nesmělo se stát, že by bylo ticho.

Ale pak se něco změnilo.

Když jsem věřil, lidé mě zrazovali.
Když jsem se smál, smáli se způsobu, jakým se směji. Smáli se, že jsem se vůbec smál.
Když jsem mluvil, dali mi najevo, že slova vycházející z mých úst jsou zbytečná, trapná, že by bylo radši, kdybych byl zticha.

Takže takhle nějak to začalo. Nejdříve jsem si to vůbec neuvědomoval. Žil jsem v tom, že ostatní se mnou jen vtipkují, že mě jen škádlí. Normálka. A žil jsem dál, zatímco tohle se několikrát opakovalo.

Odmítl jsem být naivní.

Ale pak mi to stejně začalo docházet. Buď vám to dojde samo, nebo vám to někdo řekne.

To, co mě roztrhalo na milion kousků, které jsem kdysi v minulosti už jednou horko těžko slepoval dohromady. Všechno, veškerá obrana, co jsem si za tu dobu vybudoval, zmizela. Jako lusknutím prstů, jako se zavanutím větru.

Stačí jediná věta. Jediná věta, aby se vám váš dosud tak nějak dobrý život, rozpadl.

Blackout mozku. To přichází potom. "Proč?" říkám si. V hlavě mi hučí statisíce hlasů a ani jeden z nich mě nemá rád. Říkáte si, jak se člověk, který už jednou něco podobného zažil, může tak lehce složit? Co pak nemá žádnou sílu? Přece tohle už jednou prožil ne? Přece to nemůže být takový šílený problém to zvládnout i teď...

Pěkná iluze. Žijte v ní dál. Bude vám lépe. Vám všem kromě mě. Ale tak co.. však jsem na to zvyklý, ne? Nebo bych měl být.

Přestal jsem se smát.

Začal jsem plakat. Všude a nad vším. Skrz praskliny vytéká voda, takovým způsobem mě opouštěly slzy. Mé srdce plakalo, ty praskliny ho bolely. Omlouvám se. Plakal jsem sám, i před lidmi. Bylo mi to jedno. Bolest se nějak musí dostat ven a jestli mi v tom slzy mají pomoci, tak proč ne.

Přestávám mluvit.

Neměním výraz v obličeji, málo mrkám, koukám do prázdna a v hlavě mám vymeteno. Nezabolela by mě ani srážka s kamionem. Nic nechápu, nic necítím, všech mých padesát odstínů se shlukne do jednoho, mající barvu na kterou se vám při pouhém pohledu, udělá zle.

Jakou by mělo cenu něco vypouštět z úst, když mě stejně nikdo neposlouchá, když každé slovo, které vyslovím, vyvolává v ostatních jen nenávist, vztek nebo posměch.

"Proč?" ptám se sám sebe, boha ve kterého nevěřím, ptám se pohledem cizích lidí. Bez odpovědi.

Chodím městem se sklopenou hlavou, zničený, zmatený a zase nepochopený. Čáry na mém zápěstí, kde s každým dnem přibývá jedna navíc mi připomínají, jak je každý den těžší a těžší. Zbytečnější, únavnější, ustrašenější. Za chvíli už nebude žádné místo, kam je dál keslit.

A tím to také skončí. Žádné místo pro čáry, žádné místo pro mě. Uzavírám se. Zase. Prosím nevšímejte si mě. Starejte se o sebe. Pak by možná mohli být všichni šťastní.
Ale to tu už nebudu.