(Ne)ztrácet naději

31. ledna 2018 v 0:49 | VeryVeri |  Moje povídky
Přijímení: Yoo
Jméno: Sang Jin
Bydliště: Nedůležité
Národnost : Děláte si ze mě srandu? Podle jména je to snad jasný.
Věk: 24
Rodina: ano a měli jsme i rybičky
Sourozenci: vím, že jsem měl bratra
Škola: univerzita. Dál bych to nespecifikoval.
Stav: psychicky labilní? Drzý? Slabý? Sám nevím.

K čemu vám vlastně tohle všechno je? Stejně už je pozdě.

Neztrácej naději, neztrácej naději. Pche. Větší blbost jsem snad nikdy neslyšel. Copak to jde ji ztratit? - Přesně tohle jsem si myslel před měsíci. Ani už pořádně nevím, kdy jsem si takovou otázku položil naposledy. Duben? Únor? Minulý rok? Všechno mi splývalo dohromady.

Vyvíjelo se to postupně. Narodilo se to. Zničehonic. Nic konkrétního to nevyvolalo, prostě to jeden den zaklepalo. malé, tichounké zaklepání.
"Smím dál?" ozval se hlásek v mé hlavě.
Se slzami v očích jsem přikývl.
"To se stává. Někdy prostě potřebuješ být smutný. Jinak to nejde, tak se tomu nebraň." zašeptal.
Otřel jsem si oči rukávem mikiny a přikývl tomu neviditelnému hlasu v mé hlavě.
"Já ti rozumím," pokračoval hlásek "musí to být strašné. Tak moc se snažíš být perfektní pro všechny, že když jednou, třeba jen malinko selžeš, sužuje tě to."
Rozplakal jsem se ještě víc.
"Naštěstí tě nikdo nevidí plakat." cítil jsem, jako by se hlásek pousmál.
Tehdy to začalo. Narození. To mi bylo osmnáct a tři měsíce.

"Podívejte, co to má na sobě! Lol."
"Nelíbí se mi to, je to blbost."
"To jak mluví. Zní tak arogantně, tak povýšeně. Jen proto, že je slavný."
"Je jenom ztráta času."
"Dislike."
Tohle bylo všechno, co jsem slyšel, co jsem viděl.
Nejsem dost dobrý, musím se zlepšit, to zvládnu. Není to nemožné. Musím se jim zavděčit. Musím být perfektní. Pro jejich oči, uši, pro jejich duše. Myslím, že bych měl pár kilo shodit. Šedesát tři kilogramů je moc vzhledem k mé výšce. Tak padesát šest by bylo možná dobrých. Začnu zítra. Vynechám snídani. Jo, to bych mohl. Pak si zajdu na dvě hodiny zacvičit, možná si i zaběhám. Potom možná něco sním. Pak je zkouška a nahrávání. To nevím, jak bude dlouho trvat. No nevadí. Večeři si můžu dát tam, nebo ji prostě nebudu mít. Záleží jak budu zaneprázdněný. To se zvládne.
To mi bylo dvacet a jeden měsíc. Byl to teenager, takže se mnou moc nemluvil. Stejně mě ale ovlivňoval.

"Tak jaký máte problém?"
"Mám deprese." Konečně jsem tomu hlasu v mé hlavě dal jméno. Respektive těm hlasům. Už byl dospělý a měl děti a manželku.
"Můžete to konkretizovat?"
"Myslím, že jo." naprázdno jsem polknul.
Psychiatrička vytáhla blok a zmáčkla propisku.
"Děje se to každý den. Ne hned ráno. Jako kdyby to rostlo v průběhu dne. Hodinu od hodiny. Jsem přitom nervózní, bojím se a nevím přesně, čeho. V noci je to nejhorší. Mám třesy, nemůžu spát. Když můžu, nevycházím z bytu. Na koncertech se neudržím a brečím."
"Chápu. Víte, nejste jediný, kdo se tak cítí. Chodí jich tu sem ke mně opravdu hodně. Víte, můžu vám říct, abyste si z toho nedělal těžkou hlavu. Ono to s časem a s přibývajícím věkem odezní, tak jako u všech dosud. Bude to dobré. Jen musíte vydržet. Neztrácejte naději."
V ten den jsem začal o naději přicházet. Bylo mi dvacet tři a zbývalo devět dní do mých dvacátých čtvrtých narozenin. Deprese neměly čas na mě mluvit. Hlas byl příliš zaneprázdněný svými dětmi, jejichž hlásky se shlukovaly do jakéhosi nesmyslného šumu.

Od mých dvacátých čtvrtých narozenin uplynulo bezmála půl roku. Byla zima, třicátého prvního prosince. Venku byl mráz a pod mrakem. Seděl jsem na posteli v bytě, který jsem si zhruba před týdnem pronajal. Daleko od mých přátel a spolupracovníků. Chtěl jsem být sám. V tu dobu jsem si nechal přebarvit vlasy zpátky na černou. Měl jsem si ji nechat už od začátku. Líbila se nejvíc. Z postele jsem vstal v osm padesát tři. Měl jsem volno. Přece jen zítra byl nový rok. Zašel jsem do koupelny a osprchoval se. Pořádně dlouho. Nemyslel jsem na nic. Hlas v mé hlavě se ještě neprobudil.
"Myslíš si, že to, jak teď vypadáš, je dobře?" Ne.
"Proč si myslíš, že ti dali volno?" Mají mě dost.
"Myslíš si, že dělat včera livestream s fanoušky bylo dobré?" Ne.
"Lituješ toho?" Ano.
"Proč?" Protože jsem jim ukázal svůj obličej.
"A proč ti vadí zrovna tohle?" Protože nejsem dost hezký. Jsem ošklivý. Bylo to špatně, špatně, špatně.
"Kde je tvoje přítelkyně?" Rozešli jsme se. Ona se rozešla se mnou.
"Takže teď jsi sám?" Ano.
"To snad nechceš v životě svou vlastní rodinu?" Chci.
"Co prosím?" Ne, špatná odpověď. Jen bych je dělal nešťastnými.
"Jak ti jde tvá hra?" Skvěle. Nikdo nepozná, že jsem rozbitý na milion kousků.
To, co bylo předtím malými dětskými hlásky, dospělo. Teď všech milion dětí deprese, převzalo veškerou kontrolu. Začalo to po narozeninách. Smutek a deprese mě postupně požírala zaživa, až mě pozřela úplně. Nedostal jsem se přes to a nezáleželo na tom, kolikrát jsem křičel do té doby, než jsem ztratil hlas. Nebyla tu žádná odpověď.

Nesnídal jsem. Obědval jsem jen málo. Jak může někdo, kdo je snědený, jíst? Dýchal jsem, ale cítil jsem, jako kdybych dýchal naprázdno.

Byl jsem sám. Můj telefon byl vypnutý a tak to také mělo zůstat. Všichni odešli. Protože jsem díky snaze být perfektní, všechny odehnal. Ztratil jsem vzpomínky, které jsem s nimi měl. Proto pro mě zmizeli a odešli, i když tu stále fyzicky byli.

Zkoušel jsem najít východisko. Objevit naději. Ne. Ta mě opustila už dávno. Nezasloužil jsem si ji. Snažil jsem se přijít na to, proč to všechno tak bolí. Proč mě bolí celé tělo, hlava, co to všechno způsobilo. Jenže bolest je bolest. Nedává odpovědi, dává jen prožitky. Je úžasné vidět a cítit, co dokáže.

A pak jsem na to přišel. Bylo to kvůli mě. To všechno byla moje chyba. Ty nenávistné věty, které mi byly adresovány. Ti lidé, co mě opustili, ty hlasy v mé hlavě. Proč je vlastně takový člověk ještě pořád na světě? Odpověď: Je tu zbytečně.

Objevilo se modré světlo. A pak ještě další tři modrá světla. Pohled na ně mě uspával. Šel jsem si znova lehnout a světélka nechal zářit. Akorát čas na spánek. Ta světla tak nádherně voněla. Jako svíčky. Zavrtal jsem se do přikrývek. Bylo mi teplo. Můj dech se s mou únavou zpomaloval. Nic mě nebolelo. Spánek vždycky dokázal vše utišit, uklidnit. A teď, už jsem konečně mohl spát napořád. Nikdy se neprobudit. Hlas v mé hlavě vydechl naposledy a já dýchal pomaleji a pomaleji. Slaběji a slaběji. Bylo to uvolňující. Konečně bylo ticho. Dlouhé, nekonečné ticho. A světélka nezhasínala.

Šťastný nový rok. Neztrácej naději! Nový rok, nový začátek. - říkali. Taky jsem si to kdysi říkal. Ale to už bylo hodně dávno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama