Červen 2017

Skleněné nebe

7. června 2017 v 20:26 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy

Ani nevím, kolik dní, jako tento už uběhlo. Přestal jsem počítat po první stovce a z velké části z toho, že mě to samotné počítání děsilo. Proč takhle vůbec žiju? Proč jsem se už prostě nesbalil a neodešel někam jinam? Ale dokázal bych to? Nejspíš ne. I když jsem se takřka narodil s prokletím, dalo by se očekávat, že budu silný od narození. Tady se ale spletli.

Čím víc jsem jim byl na očích, tím víc jsem si přál, abych už byl dávno pohřbený někde pod drnem. Slábnu a tenhle proces nekončí a i když jsem hledal cestu ven na světlo, i když jsem se zkoušel stát silným, tyhle pokusy mě ničily ještě víc. Když se na mě dívají pokaždé, když kolem mě projdou. Když se za mnou otáčejí, aby mě ještě jednou mohli spatřit. Spatřit moji tvář, kterou se tak moc snažím skrýt. Ne nejsem slavný. Alespoň ne v dobrém slova smyslu. Dívají se na mě, protože jsou zvědaví. Protože nikoho takového předtím nepotkali. Chtějí si mě zapamatovat, aby o mě mohli vyprávět někomu dalšímu. A to mě bolí.

Přál bych si, abych mohl prostě zmizet. Na chviličku, třeba jen na hodinu denně. Bylo by to jako osvobození. Alespoň na pár okamžiků bych si nepřipadal jako vetřelec, zrůda, ten, na kterého si každý ukazuje a nikdy na mě nezapomenou. Zůstávám v paměti lidem, které neznám, zatímco ti, co mě znají, by mě ze své paměti nejradši vymazali. Ale proč? Co tak hrozného jsem udělal, že si to zasloužím?

"Tyhle myšlenky jsou nebezpečné."

"Nemysli na to."

"Nic takového není pravda."

- Kolikrát mi to psychologové říkali! Z kolika úst s vysokoškolským titulem tohle vyšlo! Ono se vám to řekne, když váš obličej není zničený! Prokletý!

Prý, že se to stalo už dávno. Nepamatuji si přesně kdy ani, že by to bolelo. Jenom vím, že jsem se jednoho rána podíval do zrcadla a vyjekl jsem hrůzou. Od mého levého oka putovaly fialové paprsky, jako kdyby mé oko bylo slunce a ty se táhly, různě se kroutící dolů až k mým rtům. Paprsky postupně přecházely do tmavé hnědé, jako kdybych se opálil na slunci a ta barva se rozlila dolů po mému krku až ke klíční kosti. Bylo mi možná šest, když mi tahle vzpomínka uvízla v paměti. Už neodešla. A můj zjev taky ne.

Zkoušel jsem všechno. Zamaskovat to, ptal jsem se, jestli by nebyla možná operace, ale to znamení, jakoby nechtělo zmizet. Jakoby mi nějaká vyšší moc přikazovala, že tak musím zůstat. Mým jediným štítem se stala samota. Nikdy mi nijak zvlášť nevadilo být sám. Měl jsem klid a nikdo mě nemohl vidět. Ale i když chcete být sami sebevíc a sebedéle, lidem neutečete. Jsou jako mravenci, jsou všude. Dokážou se protáhnout i těmi nejtenčími skulinami a navíc je jich zatraceně moc.

Ale v noci jsou ulice tohoto mraveniště většinou prázdné. Toho času vycházejí monstra a pochybné existence ven. Nikdo je nevidí. Jenom nebe a hvězdy, když mají štěstí. V tuhle dobu sedím venku a dívám se na nebe do jeho miliardy zářících očí. Nikdy nic neřeknou. Jen občas nějaká hvězda tohle skleněné nebe opustí. Lidé tomu říkají, že padá a když se to děje, máme si něco přát. Přitom nemají ani ponětí, že i hvězdy umírají. A způsobujeme to právě my monstra. Hvězdy umírají žalem nad námi. Nad naším smutkem, který nás vždy v noci natolik pohltí, že i kdybychom se ho chtěli zbavit sebevíce, nikdy se nám nepodaří ho vyhnat úplně.

"Viděla jsi ho?"

"Proč to má na obličeji, tati?"

"Já se bojím."

Tyhle věty slýchávám tak často. Chce se mi křičet, utéct a už se nevrátit, nebo prostě jednoduše ukončit veškeré to divadlo, které si neprávem říká život, když je slyším. Ale to já nechci. Na to je můj pud sebezáchovy až příliš silný.

Jediné, co mi zůstalo je to průhledné, skleněné nebe. Skrze něj se můžu dívat na měsíc a alespoň na malou chvilku snít o zemi, kde by byli všichni jako já. Jedině to nebe nic neřekne, nic neprozradí, nesměje se mi, nebojí se mě. Dokud budu žít, bude tahle tajemnost mou součástí. Vytvořil jsm si ho ze střepů mé rozbité duše. Duše, která kdysi neměla ani škrábnutí. Která byla vyleštěná, blýskala se a nakonec byla rozbitá na milion kousků. Ty tvoří mé skleněné nebe. Má sice nějaké praskliny, pár střípků chybí a sem tam pronikne do světa temno vesmíru za ním. Možná je to dobře. Svět občas potřebuje nějakou tu změnu. Ale nikdy neodpustím, že si vybrala mě. Ze všech lidí na světě zrovna já musím nést její tíhu. Proč to udělala? Protože jsem byl dřív silný, síla, kterou bylo potřeba redukovat? Možné to je.

Sedím tak na lavičce, respektive na jejím opěradle, ruce v dlaních, na hlavě kapuci a dívám se nahoru. Tam, kde se dostalo jen malé procento lidí. Užívám si tu samotu. Žádné kecy, žádní lidé, minimum zvuků.

Začíná svítat. Skleněné nebe mizí a nasazuje si modrou roušku. Jak dýchá, objevují se bílé obláčky. Vesmír, přeživší hvězdy, to všechno mizí a je nahrazeno přetvářkou. Nakonec jí i já podléhám. Důsledkem toho se usměji. Sundám si kapuci a v očích se mi zajiskří napřed smutkem, poté přicházející falešnou radostí, kterou už mám výborně natrénovanou. Zvedám se. Mé ruce skončí v kapsách, můj pohled stočím před sebe. Je čas žít další falešný den a prožívat pravdivou noc.

Rozejdu se. Dýchám zrychleně, ale mé srdce už dávno není živé.

Ale možná to tak má být.

----------------------------------------------------------------------------
Poznámka: Inspirací mi byla písnička 'Glassy Sky'.