I ticho je hlasité

13. dubna 2017 v 11:18 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy
Promiň. Je mi to líto. Omlouvám se. Jak jinak to mám ještě říct? すみません! Už nevím!

Tak to prosím zkus pochopit. Já vím, že je to těžké, ale jsem zoufalý.

Není to tak, že bych s tebou nechtěl mluvit, když jen dlouho sedíme naproti sobě bez jediného slova. Já chci! Chtěl bych, ani nemáš tušení jak! Těkám očima sem a tam, hraji si s prsty, potí se mi dlaně, nervózně poklepávám nohou do země. Snažím se najít téma. Vážně ano! Napadají mě různé sféry. Historie, filmy, literatura, sport, dokonce můj osobní život, ale pak to všechno zamítnu. Nic z toho mě v tu chvíli vlastně vůbec nebaví. Pak už mám v hlavě jen prázdno.

Nakonec to nevydržíš. Zeptáš se mě nad čím přemýšlím a já vždycky odvětím, že vlastně nad ničím, protože právě v tuto chvíli opravdu nejsem schopen nad ničím přemýšlet a prožívám totální blackout mozku.

A pak to přichází. Nevydržíš to. Uhldíš dlaní do stolu, až nadskočím a není pochyb o tom, že jsi naštvaný.

"Tak už něco řekni!" zvýšíš hlas.

"Ale já nevím co! Kdybych to věděl, řeknu ti to!"

Založíš si ruce na prsou tak, jak to děláš vždycky, když tě něco vytáčí a vzdychneš. A to mě vždycky dopálí. Nikdy ti to ale nedám najevo. Pokračuji v mlčení. Čekám na to, co stojí v teď už obvyklém scénáři.

Nemýlím se. Odfrkneš si, zatímco já zatínám ruce v pěst, až mi křupají klouby. Neni pochyb, že jsi ze mě zklamaný. Přesto ti na to neumím nic říct, ale přesně v ten moment mluvím sám k sobě. Říkám si, jak by bylo fajn být zrovna teď sám. Daleko od všech lidí a nemuset nikomu nic říkat. Jen si mlčet tak dlouho, jak bych chtěl.

Gradace. Ztrácíš nervy. Zvedáš se od stolu a odcházíš. Dříve jsem tě zastavoval, ale když jsi se skutečně zastavil, slova mi pořád chyběla. Proto jsem se už přestal snažit.

Ale přeji si to pořád. Mluvit s tebou bez jakýchkoliv komplikací. Dříve to bylo jednoduché, dokonce ta nejjednodušší věc na světě. Teď jsem rád, že ti povím vůbec něco. Nedivím se ti. Vím, že je to težké pochopit, já sám se v tom ztrácím a nakonec vždycky dojde k tomu výpadku a než se nahodím zpátky, ztrácíš zájem, protože tě to rozčílí.

Ale někdy mám toho tolik na srdci, že nevím, kde začít. Vychrlil bych všechno všem, ale z nějakého důvodu, který (prosím nenaštvi se) neznám, ti neřeknu ani ň. Zajímalo by ho to vůbec? Pochopil by mé nadšení? Sdílel by ho? Ne. Myslím si, že ne a tak to ani před tebou nezačínám. Chápu, že se snažíš zajímat o tyhle věci, ale nemyslím si, že tě ta nadšení, moje nadšení, ač jsou malá a téměř bezvýznamná, zajímají někoho, jako ty.

Tohle neber jako urážku ani jako stížnost. Ber to spíš jako vyznání, protože než bych ti tohle všechno řekl, přerušil bys mě a nikam bychom se nedostali. Nebo bych mlčel.

Takže až si to přečteš, a doufám, že ano, zapřemýšlej. Mlč. Pak možná pochopíš moje ticho.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 13. dubna 2017 v 12:20 | Reagovat

Skvělé, emotivní...

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 13. dubna 2017 v 16:19 | Reagovat

Připomíná mi to mé myšlenky. Velmi dobře napsané..

3 Siginitou Siginitou | E-mail | Web | 13. dubna 2017 v 19:42 | Reagovat

Připomíná mi to sebe :)
Moc krásně si to napsala :)

4 moje-farby moje-farby | Web | 14. dubna 2017 v 1:32 | Reagovat

Krásne opísané, prežívala som tú beznádej...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama