Březen 2017

Bezdrátové připojení

5. března 2017 v 23:20 | VeryVeri |  Moje povídky
5. března
17:56 UTC

309V: Dneska se mi zdál šílený sen.

606S: Povídej.

309V: Byla jsem v lese. Utíkala jsem a neměla jsem tušení kam. Jediné, co jsem věděla, bylo, že mě někdo pronásledoval. Jako kdybych měla amnésii. To, že mě někdo chce chytit, jsem poznala jen díky hluku kdesi za mými zády. Vyskočila jsem na jeden ze stromů a schovala se mezi větve. Z nějakého důvodu bylo skákání na stromy jednoduché. Slyšela jsem, jak se jejich hlasy přibližují a pak, jako kdybych snad měla sen ve snu, jsem se ocitla na opuštěné dálnici.Takové ticho tam bylo. Jenom já a za mnou i přede mnou nekonečný pruh asfaltu. Chtěla jsem se rozběhnout, ale když jsem to zkusila, bolelo to. Jako kdyby mé nohy byly zlomené, ale přitom jsem mohla normálně stát. Dává to smysl?

606S: Sny většinou smysl nedávají. A každý den a každou noc se mění. To se mi na nich líbí. Vždycky tě překvapí, když to nejmíň čekáš. Ať už svým příběhem, nebo třeba barvami.

309V: No jo. Asi máš pravdu.

606S: No a co bylo pak?

309V: Nakonec na té dálnici přece jen někdo byl.

606S: Fakt? A znala jsi ho?

309V: Měla jsem spíš pocit, že ho znám. Vztahoval ke mě ruce a volal mé jméno. Znělo to tak radostně. Jako kdybychom se viděli po strašně dlouhé době nebo se znali jen z vyprávění. Ale z nějakého důvodu se nemohl hýbat úplně stejně jako já. Jeho oči... Panebože bylo to tak reálné, že si pamatuju i takové detaily.

606S: No tak mě nenapínej. Za chvíli budu muset jít spát.

309V: No vlastně. Promiň. Zapomněla jsem na časový posun.

309V: V očích jsem mu viděla všechno. I přes to, jak daleko jsme od sebe stáli, neschopni sebemenšího pohybu a nad námi čistě modré nebe, na kterém letělo jediné letadlo, směřující do západu slunce za jeho zády. I přes to jsem z jeho očí dokázala vyčíst vše, co mi chtěl říct.

606S: Zní to tak živě. Když si to představím... taky bych to chtěl zažít. Alespoň ve snu.

309V: Nechtěl. Představ si to: napřed před někým utíkáš a pak najednou, když se chceš k někomu ty sám přiblížit, nejde to.

606S: Ale zní mi to zvláštně povědomě. Trošku náš případ, nemyslíš? Každej z nás žije na opačném konci planety, která nemá konec přesně jako ta dálnice, protože je svým způsoběm koulí. I kdybychom chtěli sebevíc, bylo by nemožné, že se dotknout. A stále je. Navíc oba dva mluvíme jinými jazyky a naše hodnoty a zvyky jsou jiné v určitých věcech. Přesto se nám často stává, že natrefíme na spoustu věcí, které máme společné a častokrát napíšeme dokonce stejnou větu.

309V: Nevím, co bych ti na to měla napsat. Tohle jsem nečekala. Popravdě jsem nad tím ani tak nepřemýšlela, ale jo. Chápu, co tím myslíš. Jenom mám teď jakýsi zvláštní pocit.

606S: Zváštní pocit?

309V: Ohledně toho, kdo tam na mě volal... Mám pocit, že jsi to byl ty.

606S: Neuvěříš...

309V: Co se děje?

606S: Taky jsem měl minulou noc sen. A taky byl tak živý, že si ho pamatuju. Viděl jsem tě.

309V: Panebože.

606S: Nic zvláštního se v tom snu nedělo. Nelétal jsem v oblacích, ani jsem neměl žádnou superschopnost. Prostě jsem šel po ulici. Koukal jsem do výloh obchodů a do prosklených kaváren a v jedné z nich jsem tě uviděl. Nic jsme si neřekli, ale všimla sis mě. Mělas jeden pramen vlasů přitažený černou sponkou a bílé vlasy, jaké chceš. A i když jsme v mém snu byli cizinci, usmáli jsme se na sebe.

309V: Jako kdybychom byli propojení. To, že máme stejné zájmy, to má kdekdo, ale dva živé sny o nás dvou navzájem a v jednu noc?

606S: Na co myslíš předtím než usneš?

309V: Proč se na to ptáš?

606S: Někde jsem četl, že když na něco před spaním myslíš, tak potom se ta daná věc objeví v tvých snech.

309V: Taky jsem to...počkej. Tys na mě včera před spaním myslel?!

606S: Jo. Klidně to přiznám. A teď vím, že ty na mě taky.

309V: Hele nefandi si.

606S: No fajn, no fajn. Stejně vím, že jo.

309V: A co se změní tím, že to víš?

606S: Skoro nic.

309V: Skoro?

606S: Jenom teď na tebe budu myslet pokaždé, když půjdu spát, moje půlnoční myšlenko.