Záře

10. února 2017 v 19:29 | VeryVeri |  Moje povídky
"Kdo jsi?"

"To bych se měl zeptat já tebe."

"Ale jak to mám vědět?" vyvalím na něj překvapeně oči.

"To tys mě stvořila." odpoví, jakoby ta skutečnost byla nejvšednější věcí na světě a prohlíží si sám sebe.

"Žlutá? Pěkné." zamumlá.

"Já? To musí být nějaký omyl." zavrtím hlavou a zamrkám. Třeba jenom špatně vidím.

"A jaký omyl prosím tě? Ne. Prosím neříkej mi, že jsi další osoba s duševní poruchou. Tohle už mě nebaví." vzdychne. ledově modré oči přitom protočí a posadí se na lavičku vedle mě.

"Nejsem blázen!" rozkřiknu se na něj a mám chuť ho praštit.

"No tak fajn." odsekne a poposedne si dál ode mě, jakoby snad věděl o tom, co by se mohlo stát. Jeho černé vysoké boty se stříbrnými rolničkami na tkaničkách přitom slabě zacinkají. Hlasitě vydechne a z úst mu vyletí obláček páry. Na hlavě má žlutou kapuci a tak mu do tváře nevidím.

"A-ale jak jsem tě mohla stvořit?" stejně mi to nedá. Ale je to absurdní. Jak bych mohla stvořit někoho z ničeho, aniž jsem o jeho stvoření vůbec uvažovala?

Zasměje se a otočí hlavu směrem ke mně. Proč jsem mu vybrala stříbrné vlasy?

"Nevím, proč zrovna ty, ani nevím jak a proč vypadám, tak jak vypadám." řekne jenom a namotá si pramen lesklých vlasů, který mu spadá do čela na prst, a po chvíli jej zase pustí.

"Tak se podívej." po chvíli mlčení mi odhalí své bílé předloktí.

Cože? Těsně u zápěstí má vytetováno mé jméno a dnešní datum. Za datem je pomlčka a za ní stojí: "Konec cesty".

"Co to je?" unikne mi.

"Jakási smlouva." šibalsky se na mě zašklebí a stáhne si kanárkově žlutý rukáv zase zpátky.

"Smlouva o čem?" musím se ptát dál jako tříleté dítě, které objevuje svět.

"Mám tu být s tebou." jeho oči se zahledí před sebe a on se nakloní. Rukama se přitom opře do stehen. Když to udělá, všimnu si, že na pravém uchu se mu houpá lesklá náušnice s motýlkem.

"A co to znamená konec cesty?" nemůžu si pomoct.

"Tohle platí pro nás pro oba."

Přejede mi mráz po zádech a otřesu se.

"To jako, že umřu?"

"Ale ne. ty trubko." ťukne mi ukazováčkem doprostřed čela. Je studený jako led, jakoby v něm neproudila žádná krev. Něco mi v tu chvíli dojde.

"Ty nejsi člověk, že ne?"

"Ne to nejsem." Zapře se o lavičku a poté z ní vyskočí až mu boty znovu zacinkají.

"Projdeme se? Někde jsem četl, že když lidi chodí, líp se jim pak mluví." pozvedne jeden koutek do jakéhosi poloúsměvu a kývne hlavou směrem k chodníku.

"Taky jsem to četla." přitakám trochu zaskočeně a vstanu. Na to, abych vyskočila stejně jako on, se opravdu necítím.

Chvíli mlčky jeme vedle sebe po praskajícím zledovatělém chodníku, ruce v kapsách, od úst nám stoupají bílé obláčky páry, jako když se foukne do pudřenky. A rolničky nesmí chybět.

"Proč se otáčíš pokaždé, když někdo projde kolem?" podiví se po chvíli a mírně nakloní hlavu na stranu.

"No přece musí slyšet to zvonění." vysvětlím, ale on jen prudce zavrtí hlavou.

"Nikdo kromě tebe to neslyší. V tom je ten vtip." založí si ruce na týl a hlasitě zívne.

"Nejspíš jsem se zbláznila." při té myšlence si ani neuvědomím, že zničehonic stojím a zírám na zledovatělou zem před sebou.

Ujde ještě pár kroků, ale když si všimne, že jde sám, otočí se a rychlým krokem se vrátí. Zastaví se až těsně u mě a zadívá se mi do očí. Všimnu si, že se mu na čele objevilo pár vrásek.

Myslím, že mě neslyšel. Už otevírám pusu, abych mu odsekla, že na tom, co jsem před chvílí vychrlila, stejně nezáleží, ale jeden z jeho bledých prstů skončí přitisknutý na mých rtech, tak rychle, až sebou trhnu.

"Nezbláznila, sama jsi mi to před chvílí řekla, nepamatuješ si? Jen ti to není jasné, to je všechno." sundá ukazovček z mých úst.

Tak to se trefil.

"Ale jak to, že to můžu slyšet jenom já?" tlumeným hlasem mu odpovím.

"Máš ve zvyku pokládat otázky, na které neznám odpověď." Ušklíbne se a já se na něj zamračím.

"Nemůžu ti říct, proč to tak je. Prostě to tak je. Já sám nevím proč. Jediné, co vím je to, že mě můžeš slyšet a vidět jenom ty a nikdo jiný." pokračuje. Pak se otočí a znovu se rozejde.

"Počkej!" rozběhnu se za ním.

"T-takže jestli to správně chápu, tak jsi něco jako můj anděl?" vykoktám ze sebe a chytím ho za rukáv mikiny, aby zastavil.

"K andělovi mám daleko, ale v podstatě máš pravdu." zadívá se na čistě modrou oblohu.

"Ale když nejsi anděl, tak kdo teda jsi?"

"Někdo, kdo tě má dělat šťastnou." odtrhne oči od oblohy a usměje se na mě. Ne žádný šibalský úsměv. Prostě normální. Srdečný. Slyšela jsem dobře? Vážně jsem si stvořila někoho, jako je on jen proto, abych byla šťastná? Kdy mě to napadlo?

"A-Ale..." nevzmůžu se téměř na nic.

"Viděl jsem tě. Kdysi. Pořád jsi byla sama. Někdy ti to nevadilo, někdy hrozně moc. Byla to jenom otázka času."

"T-tys mě pozoroval? Odkud?"

"Moc se ptáš. To není důežité. Nejdůležitější je to právě teď. Teď totiž začíná můj úkol. Tak pojď." potáhne mě za ruku, abych se znovu rozešla. Zdá se mi to, nebo ty rolničky zní hlasitěji?

"Úkol?" pořád se jen ptám, ale je mi jen těžko uvěřitelné, že se tohle děje. Mám pocit, že sním.

"Na to přijdeš na konci cesty." zamrká na mě a jeden pramen zářivých vlasů mu spadne přes oči.

"Guroo, ale co to zname..." nedořeknu. Guroo?!

"Jupí! Konečně mám jméno!" vyskočí do vzduchu, jako malé dítě a v jeho očích vidím dvě jasné jiskřičky.

"Tohle je vždycky ta nejlepší část. Už to muselo přijít každou chvíli!" Směje se a zatočí se mnou. Co to do něj vjelo?

"Takže já jsem Guroo. Rád tě poznávám!" zastaví se a natáhne ke mě ruku. Nejistě ji stisknu.

"Y-yume." představím se. Tak proto mi neřekl své jméno! Čekal na to, až ho řeknu já!

"Díky za jméno Yume! Konečně nějaké super!" poskakuje až mu motýlková náušnice lítá nahoru a dolů. Když se uklidní natolik, že je zase schopen pokračovat dál v téhle roztodivné procházce, jeho úsměv nemizí. Mlčky dojdeme až k zasněženému parku, kde na kraji stojí dětské hřiště. Má dvě houpačky, klouzačku a pískoviště, které je teď zaděláno zelenou sítí. Nikdo tu není. V zimě sem maminky nepouštějí své děti si hrát, protože by si mohly ublížit a tak je všechno přikryté neudusaným sněhem a téměř neviditelné. Zvláštní, jak hodně se toho změnilo od té doby, co jsem byla malá. V tento čas to tu bylo vždycky plné dětí. Sníh nesníh. Ani nevím proč, ale díky téhle zvláštní nostalgické chvilce dostanu chuť se pohoupat. Rozběhnu se, nechám Gurooa Gurooem a posadím se na jednu z houpaček a kývnu na něj, aby se posadil na tu vedle. Nezaváhá ani na okamžik. Jakoby se z nás během rozhovoru, který začal tak dospěle stávaly děti mající radost z každé maličkosti.

Chvíli se houpáme, mlčky, ale s úsměvem, ale jakmile těchhle deset minut radosti pomine, zase se vracíme ke svému dospělému uvažování a za chvíli už jen sedíme a kopeme do sněhu před sebou. Cítím, jak na mě dopadá jakási zvláštní smutnovážná nálada a já ani nevím proč. Možná proto, že je tu stále jedna otázka, které zatím není zodpovězená.

"Tak co se stane, až dojdeme na konec cesty?"

Ticho. Slyším jen jeho dech a rolničky.

"Zmizím."

"I já?"

Zavrtí hlavou.

"Pro tebe všechno začne."

Poznámka: Guroo - záře
Yume - sen
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 10. února 2017 v 20:19 | Reagovat

Krásný příběh o snění :-)

2 veryveris veryveris | 10. února 2017 v 20:47 | Reagovat

[1]: Děkuji. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama