Tsuyoshiho slabost

3. února 2017 v 17:48 | VeryVeri |  Moje povídky
Slzy. Kanou lidem po tvářích, když jsou smutní, nebo šťastní. A u obou těchhle věcí nám ukazují, že je to extrém. Slzy dokaží očistit. Pláčem si vyčistíme hlavu. Jakoby slzy symbolizovaly naše vzpomínky a myšlenky, kterých se chceme zbavit a pouštíme je v proudech skrz naše oči ven. Takhle to má fungovat.
Moje slzy ale byly jiné. Pálily. Pálily mě tak moc, až jsem si myslel, že přijdu o zrak. Tekly ven ne v pramíncích, ale jako řeka. Skoro hučely.
Nic přes ně nevidím a ani vidět nechci. Kdyby to šlo, chtěl bych se v nich utopit. Jenže i když byly obdařeny takovou mocí, tohle nikdy nedokážou. Proklatě.

Vím jenom, že klečím na zemi, rukama křečovitě svírám koberec a pod mou tváří je nejspíš pořádná kaluž slz. Těžkou hlavu mám opřenou o zem a přes své hlasité a nepravidelné vzlyky, ze kterých se mi ramena zvedají a klesají, neslyším vůbec nic. Ale co mám vlastně slyšet? To ticho, které mě každým dnem víc a víc ubíjí? Nebo hlasy, které jsou pro mě stejně byzvýznamné? Co ještě?!
Mezi vzlyky polknu.

Přišel jsem na to. Přišel jsem na to dřív, než většina lidí přede mnou. Nikdy jim to ale neřeknu. Kdybych to udělal, mysleli by si, že jsem jen blázen nebo že moc přemýšlím a že mi to škodí. Lidi totiž chtějí dál být zaslepení. Dál chtějí žít v té iluzi, které říkáme svět. Najít si dobrou práci, oženit se, mít děti, procestovat celý svět. Ale k čemu to vlastně všechno je? K tomu, abychom na tohle všechno zapomněli, až umřeme? K čemu nám bude hromada majetku, když na konci umřeme úplně stejně, jako kdokoliv jiný?

Tohle jsem dneska zjistil. Aniž bych chtěl, aniž bych se o to jakkoliv zajímal. Prostě to přišlo.

Když odchází. Když mě opouští a nechává mě v tomhle světě samotného. Až teď si uvědomuji, kolik času jsem promarnil a vymlouval se na blbosti jako jsou škola nebo spánek. Blbče! Ale jak jsem to mohl vědět?

A teď o něj přijdu. Prý už jenom dva měsíce. Dívat se každý den na to, jak je pořád bělejší a hubenější. Jak jsou jeho oči čím dál tím víc červenější a jeho rty popraskané. Jak mu řídnou vlasy a jak se usmívá. Ničí mě to. Nemůžu se na to dívat, ale nemůžu ho nechat samotného i když vím, že za chvíli on opustí mě. Ale vždyť jsme si to slíbili! Že zůstaneme spolu ať se děje, co se děje, protože nikdo jiný nám už nezbyl. Za pár měsíců ale zůstanu úplně sám.

Promiň Keitaro. Promiň. Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem tě ochránit a postarat se o tebe. Zajímal jsem se jen o sebe. O svou budoucnost, své pohodlí a snažil se nemyslet na to, jak je ti den ode dne hůř a hůř. Jak se mi ztrácíš před očima. Nedošlo mi, o co přicházím. Nedošlo mi, že s tebou přicházím o část sebe. Že s tvým životem mizí i značná část toho mého. Kdybys mě teď viděl, smál by ses a nejspíš se zeptal, co to tu kruci vyvádím. To bys udělal. Pěkně po svém. Zvedl bys mě ze země a objal by mě, jako to starší bratři dělají. Nejspíš bys to udělal i teď, nehledě na tvůj stav.
Všechno v čem jsem až doposud žil byla jen iluze. Uvědomil jsem si to, to ano, ale pozdě. A už to zpátky nevrátím. Probudil jsem se a něco ti řeknu. Realita je úplně jiná. Bolí. Moc bolí. Žiješ abys zemřel. Tohle mi dneska došlo. Nežiješ pro budoucnost ani pro budoucnost tvých dětí. Přežíváš, abys jednou usnul a už se neprobudil. Až k tomu dojde, povíš mi jaké to je?

Keitaro! Ne prosím! Nechoď! Nenechávej mě tu samotného a probuzeného! Já už neusnu! Potřebuju tě! Potřebuji tě cítit. Dotknout se tě. Slyšet tě. Jestli ne tebe, tak koho? Co se to děje? Nerozumím vůběc ničemu!

Keitaro!


Poznámka: Tsuyoshi = silný
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama