Únor 2017

Záře

10. února 2017 v 19:29 | VeryVeri |  Moje povídky
"Kdo jsi?"

"To bych se měl zeptat já tebe."

"Ale jak to mám vědět?" vyvalím na něj překvapeně oči.

"To tys mě stvořila." odpoví, jakoby ta skutečnost byla nejvšednější věcí na světě a prohlíží si sám sebe.

"Žlutá? Pěkné." zamumlá.

"Já? To musí být nějaký omyl." zavrtím hlavou a zamrkám. Třeba jenom špatně vidím.

"A jaký omyl prosím tě? Ne. Prosím neříkej mi, že jsi další osoba s duševní poruchou. Tohle už mě nebaví." vzdychne. ledově modré oči přitom protočí a posadí se na lavičku vedle mě.

"Nejsem blázen!" rozkřiknu se na něj a mám chuť ho praštit.

"No tak fajn." odsekne a poposedne si dál ode mě, jakoby snad věděl o tom, co by se mohlo stát. Jeho černé vysoké boty se stříbrnými rolničkami na tkaničkách přitom slabě zacinkají. Hlasitě vydechne a z úst mu vyletí obláček páry. Na hlavě má žlutou kapuci a tak mu do tváře nevidím.

"A-ale jak jsem tě mohla stvořit?" stejně mi to nedá. Ale je to absurdní. Jak bych mohla stvořit někoho z ničeho, aniž jsem o jeho stvoření vůbec uvažovala?

Zasměje se a otočí hlavu směrem ke mně. Proč jsem mu vybrala stříbrné vlasy?

"Nevím, proč zrovna ty, ani nevím jak a proč vypadám, tak jak vypadám." řekne jenom a namotá si pramen lesklých vlasů, který mu spadá do čela na prst, a po chvíli jej zase pustí.

"Tak se podívej." po chvíli mlčení mi odhalí své bílé předloktí.

Cože? Těsně u zápěstí má vytetováno mé jméno a dnešní datum. Za datem je pomlčka a za ní stojí: "Konec cesty".

"Co to je?" unikne mi.

"Jakási smlouva." šibalsky se na mě zašklebí a stáhne si kanárkově žlutý rukáv zase zpátky.

"Smlouva o čem?" musím se ptát dál jako tříleté dítě, které objevuje svět.

"Mám tu být s tebou." jeho oči se zahledí před sebe a on se nakloní. Rukama se přitom opře do stehen. Když to udělá, všimnu si, že na pravém uchu se mu houpá lesklá náušnice s motýlkem.

"A co to znamená konec cesty?" nemůžu si pomoct.

"Tohle platí pro nás pro oba."

Přejede mi mráz po zádech a otřesu se.

"To jako, že umřu?"

"Ale ne. ty trubko." ťukne mi ukazováčkem doprostřed čela. Je studený jako led, jakoby v něm neproudila žádná krev. Něco mi v tu chvíli dojde.

"Ty nejsi člověk, že ne?"

"Ne to nejsem." Zapře se o lavičku a poté z ní vyskočí až mu boty znovu zacinkají.

"Projdeme se? Někde jsem četl, že když lidi chodí, líp se jim pak mluví." pozvedne jeden koutek do jakéhosi poloúsměvu a kývne hlavou směrem k chodníku.

"Taky jsem to četla." přitakám trochu zaskočeně a vstanu. Na to, abych vyskočila stejně jako on, se opravdu necítím.

Chvíli mlčky jeme vedle sebe po praskajícím zledovatělém chodníku, ruce v kapsách, od úst nám stoupají bílé obláčky páry, jako když se foukne do pudřenky. A rolničky nesmí chybět.

"Proč se otáčíš pokaždé, když někdo projde kolem?" podiví se po chvíli a mírně nakloní hlavu na stranu.

"No přece musí slyšet to zvonění." vysvětlím, ale on jen prudce zavrtí hlavou.

"Nikdo kromě tebe to neslyší. V tom je ten vtip." založí si ruce na týl a hlasitě zívne.

"Nejspíš jsem se zbláznila." při té myšlence si ani neuvědomím, že zničehonic stojím a zírám na zledovatělou zem před sebou.

Ujde ještě pár kroků, ale když si všimne, že jde sám, otočí se a rychlým krokem se vrátí. Zastaví se až těsně u mě a zadívá se mi do očí. Všimnu si, že se mu na čele objevilo pár vrásek.

Myslím, že mě neslyšel. Už otevírám pusu, abych mu odsekla, že na tom, co jsem před chvílí vychrlila, stejně nezáleží, ale jeden z jeho bledých prstů skončí přitisknutý na mých rtech, tak rychle, až sebou trhnu.

"Nezbláznila, sama jsi mi to před chvílí řekla, nepamatuješ si? Jen ti to není jasné, to je všechno." sundá ukazovček z mých úst.

Tak to se trefil.

"Ale jak to, že to můžu slyšet jenom já?" tlumeným hlasem mu odpovím.

"Máš ve zvyku pokládat otázky, na které neznám odpověď." Ušklíbne se a já se na něj zamračím.

"Nemůžu ti říct, proč to tak je. Prostě to tak je. Já sám nevím proč. Jediné, co vím je to, že mě můžeš slyšet a vidět jenom ty a nikdo jiný." pokračuje. Pak se otočí a znovu se rozejde.

"Počkej!" rozběhnu se za ním.

"T-takže jestli to správně chápu, tak jsi něco jako můj anděl?" vykoktám ze sebe a chytím ho za rukáv mikiny, aby zastavil.

"K andělovi mám daleko, ale v podstatě máš pravdu." zadívá se na čistě modrou oblohu.

"Ale když nejsi anděl, tak kdo teda jsi?"

"Někdo, kdo tě má dělat šťastnou." odtrhne oči od oblohy a usměje se na mě. Ne žádný šibalský úsměv. Prostě normální. Srdečný. Slyšela jsem dobře? Vážně jsem si stvořila někoho, jako je on jen proto, abych byla šťastná? Kdy mě to napadlo?

"A-Ale..." nevzmůžu se téměř na nic.

"Viděl jsem tě. Kdysi. Pořád jsi byla sama. Někdy ti to nevadilo, někdy hrozně moc. Byla to jenom otázka času."

"T-tys mě pozoroval? Odkud?"

"Moc se ptáš. To není důežité. Nejdůležitější je to právě teď. Teď totiž začíná můj úkol. Tak pojď." potáhne mě za ruku, abych se znovu rozešla. Zdá se mi to, nebo ty rolničky zní hlasitěji?

"Úkol?" pořád se jen ptám, ale je mi jen těžko uvěřitelné, že se tohle děje. Mám pocit, že sním.

"Na to přijdeš na konci cesty." zamrká na mě a jeden pramen zářivých vlasů mu spadne přes oči.

"Guroo, ale co to zname..." nedořeknu. Guroo?!

"Jupí! Konečně mám jméno!" vyskočí do vzduchu, jako malé dítě a v jeho očích vidím dvě jasné jiskřičky.

"Tohle je vždycky ta nejlepší část. Už to muselo přijít každou chvíli!" Směje se a zatočí se mnou. Co to do něj vjelo?

"Takže já jsem Guroo. Rád tě poznávám!" zastaví se a natáhne ke mě ruku. Nejistě ji stisknu.

"Y-yume." představím se. Tak proto mi neřekl své jméno! Čekal na to, až ho řeknu já!

"Díky za jméno Yume! Konečně nějaké super!" poskakuje až mu motýlková náušnice lítá nahoru a dolů. Když se uklidní natolik, že je zase schopen pokračovat dál v téhle roztodivné procházce, jeho úsměv nemizí. Mlčky dojdeme až k zasněženému parku, kde na kraji stojí dětské hřiště. Má dvě houpačky, klouzačku a pískoviště, které je teď zaděláno zelenou sítí. Nikdo tu není. V zimě sem maminky nepouštějí své děti si hrát, protože by si mohly ublížit a tak je všechno přikryté neudusaným sněhem a téměř neviditelné. Zvláštní, jak hodně se toho změnilo od té doby, co jsem byla malá. V tento čas to tu bylo vždycky plné dětí. Sníh nesníh. Ani nevím proč, ale díky téhle zvláštní nostalgické chvilce dostanu chuť se pohoupat. Rozběhnu se, nechám Gurooa Gurooem a posadím se na jednu z houpaček a kývnu na něj, aby se posadil na tu vedle. Nezaváhá ani na okamžik. Jakoby se z nás během rozhovoru, který začal tak dospěle stávaly děti mající radost z každé maličkosti.

Chvíli se houpáme, mlčky, ale s úsměvem, ale jakmile těchhle deset minut radosti pomine, zase se vracíme ke svému dospělému uvažování a za chvíli už jen sedíme a kopeme do sněhu před sebou. Cítím, jak na mě dopadá jakási zvláštní smutnovážná nálada a já ani nevím proč. Možná proto, že je tu stále jedna otázka, které zatím není zodpovězená.

"Tak co se stane, až dojdeme na konec cesty?"

Ticho. Slyším jen jeho dech a rolničky.

"Zmizím."

"I já?"

Zavrtí hlavou.

"Pro tebe všechno začne."

Poznámka: Guroo - záře
Yume - sen

Tsuyoshiho slabost

3. února 2017 v 17:48 | VeryVeri |  Moje povídky
Slzy. Kanou lidem po tvářích, když jsou smutní, nebo šťastní. A u obou těchhle věcí nám ukazují, že je to extrém. Slzy dokaží očistit. Pláčem si vyčistíme hlavu. Jakoby slzy symbolizovaly naše vzpomínky a myšlenky, kterých se chceme zbavit a pouštíme je v proudech skrz naše oči ven. Takhle to má fungovat.
Moje slzy ale byly jiné. Pálily. Pálily mě tak moc, až jsem si myslel, že přijdu o zrak. Tekly ven ne v pramíncích, ale jako řeka. Skoro hučely.
Nic přes ně nevidím a ani vidět nechci. Kdyby to šlo, chtěl bych se v nich utopit. Jenže i když byly obdařeny takovou mocí, tohle nikdy nedokážou. Proklatě.

Vím jenom, že klečím na zemi, rukama křečovitě svírám koberec a pod mou tváří je nejspíš pořádná kaluž slz. Těžkou hlavu mám opřenou o zem a přes své hlasité a nepravidelné vzlyky, ze kterých se mi ramena zvedají a klesají, neslyším vůbec nic. Ale co mám vlastně slyšet? To ticho, které mě každým dnem víc a víc ubíjí? Nebo hlasy, které jsou pro mě stejně byzvýznamné? Co ještě?!
Mezi vzlyky polknu.

Přišel jsem na to. Přišel jsem na to dřív, než většina lidí přede mnou. Nikdy jim to ale neřeknu. Kdybych to udělal, mysleli by si, že jsem jen blázen nebo že moc přemýšlím a že mi to škodí. Lidi totiž chtějí dál být zaslepení. Dál chtějí žít v té iluzi, které říkáme svět. Najít si dobrou práci, oženit se, mít děti, procestovat celý svět. Ale k čemu to vlastně všechno je? K tomu, abychom na tohle všechno zapomněli, až umřeme? K čemu nám bude hromada majetku, když na konci umřeme úplně stejně, jako kdokoliv jiný?

Tohle jsem dneska zjistil. Aniž bych chtěl, aniž bych se o to jakkoliv zajímal. Prostě to přišlo.

Když odchází. Když mě opouští a nechává mě v tomhle světě samotného. Až teď si uvědomuji, kolik času jsem promarnil a vymlouval se na blbosti jako jsou škola nebo spánek. Blbče! Ale jak jsem to mohl vědět?

A teď o něj přijdu. Prý už jenom dva měsíce. Dívat se každý den na to, jak je pořád bělejší a hubenější. Jak jsou jeho oči čím dál tím víc červenější a jeho rty popraskané. Jak mu řídnou vlasy a jak se usmívá. Ničí mě to. Nemůžu se na to dívat, ale nemůžu ho nechat samotného i když vím, že za chvíli on opustí mě. Ale vždyť jsme si to slíbili! Že zůstaneme spolu ať se děje, co se děje, protože nikdo jiný nám už nezbyl. Za pár měsíců ale zůstanu úplně sám.

Promiň Keitaro. Promiň. Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem tě ochránit a postarat se o tebe. Zajímal jsem se jen o sebe. O svou budoucnost, své pohodlí a snažil se nemyslet na to, jak je ti den ode dne hůř a hůř. Jak se mi ztrácíš před očima. Nedošlo mi, o co přicházím. Nedošlo mi, že s tebou přicházím o část sebe. Že s tvým životem mizí i značná část toho mého. Kdybys mě teď viděl, smál by ses a nejspíš se zeptal, co to tu kruci vyvádím. To bys udělal. Pěkně po svém. Zvedl bys mě ze země a objal by mě, jako to starší bratři dělají. Nejspíš bys to udělal i teď, nehledě na tvůj stav.
Všechno v čem jsem až doposud žil byla jen iluze. Uvědomil jsem si to, to ano, ale pozdě. A už to zpátky nevrátím. Probudil jsem se a něco ti řeknu. Realita je úplně jiná. Bolí. Moc bolí. Žiješ abys zemřel. Tohle mi dneska došlo. Nežiješ pro budoucnost ani pro budoucnost tvých dětí. Přežíváš, abys jednou usnul a už se neprobudil. Až k tomu dojde, povíš mi jaké to je?

Keitaro! Ne prosím! Nechoď! Nenechávej mě tu samotného a probuzeného! Já už neusnu! Potřebuju tě! Potřebuji tě cítit. Dotknout se tě. Slyšet tě. Jestli ne tebe, tak koho? Co se to děje? Nerozumím vůběc ničemu!

Keitaro!


Poznámka: Tsuyoshi = silný