Magnetised

13. srpna 2016 v 13:23 | VeryVeri |  Moje povídky
Nemohl nic. Nic napsat, říct nebo udělat. Cítil se otupělý. Otupělý - lepší slovo by pro to našel těžko. Nedokázal vnímat pocity. Žádná empatie, ani nic takového. V hlavě měl buď úplně prázdno, nebo tak plno, že už v ní nezbylo místo na další přemýšlení. Stál na ulici a ani se nepohnul. Na ostatní by mohl působit jako smyslu zbavený, ale zatím kolem něj nikdo neprošel, ani neprojelo auto. Ironie. Tady se to stalo. Stál na tom místě a nebyl schopen z něj odejít. Civěl bez mrknutí před sebe, jako v transu. Tři roky. A on ani po tak dlouhé době neuronil ani slzu. Ne, že by nechtěl. Rvalo mu to mozek i nitro na kusy. Chtěl křičet, chtěl brečet, ale bez šance. Neuměl to. Nikdy to neuměl. Vítr si mu pohrával s černými vlasy, ale to byl snad jediný pohyb. Hnědé oči se však pořád upíraly na jedno místo.
Viděl ji před sebou, vedle sebe, všude. Jakoby to bylo jen včera. Tmavé vlasy nijak zvlášť upravené, protože nikdy neměla čas. Modré oči, které snad nikdy neztrácely jiskru a její zvučný smích. Vždycky kolem něj energicky poskakovala po chodníku a mu nebývalo nic jiného, než se usmívat. Pohazovala krátkými vlasy sem a tam a nepřestávala mluvit. Ronia. Skoro jako dcera toho loupežníka. S tímhle jménem byla jedinečná, i když ho neměla ráda. Byli nejlepší kamarádi snad od narození. Už si ani nedokázal vybavit, kdy to všechno začalo. Ronia s ním byla prostě odjakživa. Ale teď byla pryč a on s tím nemohl nic udělat. Kdyby se daly nějaké věci alespoň zapomenout.
Ronia a její úsměv. Její hlas. Její obličej, který mu vždycky zvedl náladu. Chodník. Hřiště na které ten den šli. Houpačky. Smích. Radost. Cesta zpět za stmívání. "Merline! Merline tak podívej se!" Prázdná cesta a Ronia uprostřed ní. "Zakázaný a nejlepší!" Ronia vykříkující radostí, tančící na silnici.
Výstřel. Skrčil se. Druhý. Lehl si na zem. Ticho. Zvedl hlavu. "Ronio!" Zakřičel. Ležela na cestě. Odtáhl ji na stranu. "Ronio!" otočil ji. Jeho hlas měl čím dál paničtější ráz. Žádná odpověď. Ronia s očima zavřenýma. Krvavá rána. Slzy "Bude to dobrý." ujišťoval ji a zároveň i sebe. To bylo naposledy, co brečel."Merline." Ronia zasípala a podívala se na něj. "Zavolám rychlou. Budou tu za chvilku. Vydrž." Lovil v kapse mobil a ruku položil na ránu. "Merline..." - "Jo?" podíval se jí do očí. Ronia pomalu zamrkala. Stiskl jí ruku pevněji. "Budeš mít málo kreditu." pokusila se o úšklebek. I přes slzy se zasmál. Nechtěl ji zklamat. Znovu ťukal na mobilu. Věděl co tím myslí, ale nechtěl si to přiznat. Nikdy. "Nedělej to." Dotkla se jednou rukou jeho tváře. Podíval se jí do skelných očí. Přitáhl si ji do náručí."Nepustím tě. Nenechám tě." - "Musíš." Zavzlykal a pohladil ji po tváři. Připustil si to. Tak rychle. Jako lusknutím prstů. "Bojím se." zasípala znovu. "Všechno bude dobrý, slyšíš? Všechno. Neboj. Zase se uvidíme." Pokusil se o úsměv. "Merline?" - "Copak?" pohotově odpověděl. "Vyprávěj něco." - "Dobře. První večer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil od jakékoliv obydlené končiny. " Na nic jiného, než na Malého Prince si momentálně nebyl schopen vzpomenout."Byl jsem opuštěnější než trosečník na voru uprostřed oceánu. Dovedete si proto představit, jaké bylo mé překvapení, když mě za úsvitu probudil zvláštní hlásek:" Ronia mu ruku stiskla pevněji. Viděl, jak zavírá oči. Věděl, že za chvilku bude sám.
"Prosím pěkně...nakresli mi beránka...
„Cože?
„Nakresli mi beránka... Ronio?" Ticho. "RONIO!" zakřičel.
Chtěl najít toho, co tu udělal. Chtěl ho zmlátit od slepoty do bezvědomí, tak, že by to nepřežil. Stejně by ale všechno zůstalo bez změny a mu by to nestačilo. Ronia je pryč už napořád.. Proč se to stalo? Proč se takové věci vůbec dějí? Řídí to tam nahoře někdo? Jestli ano, tak proč?! Co udělal s jeho Roniou?
Jak má teď žít? Otupěle? Už to bylo pár měsíců, co osaměl úplně. Bez Ronii, bez rodiny, bez všech kolem. Nestihl jí to říct. Nestihl jí říct spoustu věcí. Byl k ní připoutaný jako magnet i když jeden pól už nefungoval. Nebylo to spravedlivé. Pro ni ani pro něj. Měl zoufalou touhu říct lidem, že všechna láska jednou skončí. Někdy skončí dokonce ještě dřív, než začne a to je špatně. Teď už věděl, jak se cítila Julie, když přišla o Romea. Měl pocit, že už se nikdy nezamiluje. Jeho láska je pryč a stejně tak pocit lásku cítit.

Byl otupělý. Jako stín, který nemluví a ani necítí. Vůbec nic. Myslel jen na Roniu. Myslí na ni každý den a na kalendáři odškrtává, kolik ještě zbývá dní, než se zase setkají. Věděl, že už to bude jen chvilka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama