Dům, pokoj, střecha

15. ledna 2016 v 21:43 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy
Prázdný dům, kde sotva uslyšíte nějaký jiný zvuk než rádio či klapot klávesnice. Dům, kde všechno má své místo a kdybyste se jen opovážili tento soustavný pořádek věcí čímkoliv narušit nebo znenadání přidat sem novou věc, která není dopředu nijak nahlášená, změnilo by to celý dům.
Z rádia se ozývá zvuk pomalých písniček mezi kterými se občas najdou veselé a energické a někdy zase depresivní a tak smutné. Rádio jde všude slyšet stejně, ale nikde v domě ho nenajdete. Ale můžete si být jisti, že ten zvuk vychází z rádia a ne z ničeho jiného.
Uprostřed domu je pokoj. Není moc veliký. Kdybyste ho mohli změřit, byl by sotva šest metrů na šířku a pět na délku. U zdi naproti dveřím stojí okno, za kterým se ozývá soustavné bubnování deště o parapet. Den za oknem je šedý, plný mraků, které stále nemají chuť ustoupit slunečním paprskům.
Před oknem je stůl a na něm leží zapnutý laptop se stále nedokončeným příběhem. Vedle na stole po obou stranách se tyčí dva obrovské stohy knih různých velikostí a barev, až by se každý mohl divit, že tenhle vysoký komín nespadne. Nic jiného na stole není.
Ke stolu je přisunuto obrovské křeslo a na jeho opěradlech, na každém zvlášť, stojí keramický bílý obrovský hrnek. V jednom je vařící, pro někoho až zbytečně přeslazená káva a ve druhém čaj všech chutí na které byste si vůbec dokázali vzpomenout.
Celý pokoj má zdi pomalované. Na jedné zdi byste našli les, který tam někdo namaloval proto, abyste se v něm mohli ztratit. Druhá zeď je poseta definicemi zvláštních anglických novotvarů, abyste mohli mluvit anglicky a nikdo vám nerozuměl. Abyste si mohli mluvit pro sebe. Třetí zeď zdobí citáty, texty písniček s hlubším významem. Každý má jinou barvu. Poslední zeď je bílá. Čeká na příběh, který by stál za to, aby se na ni zobrazil.
Kolem zdí není nic. Jen jedny schody, které vedou nahoru do obrovského okna, které se čas od času otevře, abyste mohli vylézt na střechu a křičet na hvězdy proč nemáte co na práci, nebo jak váš život stojí za houby.
Na střeše můžete tancovat a zpívat si a být alespoň na malou chvíli snílkem a všechno si růžově přikreslovat. Ta růžová vás ale po čase otráví, takže tam budete jen sedět, slzy vám budou kanout po tváři a vy se budete ptát proč.
Pak ale slezete zase dolů. Možná přitom spadnete na zem. Zasednete do toho křesla, do žaludku si nalijete kávu a čaj a budete předstírat, jak máte příběh který stojí za zapsání.
Někdy seberete odvahu a ten dům na čas opustíte, abyste mohli něco zažít, a když se po vzrušujícím zážitku vrátíte, zjistíte, že ostatní žijí jinak a to tak, že žijí, aby žili, zatímco vy žijete, abyste přežili. Opřete se o bílou zeď, kterou ani tentokrát ničím nepoznamenáte, zavřete oči a usínáte s horkými tvářemi a mokrýma očima. Třesete se po celém těle ze strachu, že další den bude stejný jako ten předešlý a že lidi, které jste ten den potkali už neuvidíte.
A tak si říkám. Má celý ten dům nějaký smysl?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama