Prosinec 2015

Může psaní ovlivnit naše čtení

26. prosince 2015 v 23:51 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy
Píšu příběhy, recenze, básně, úvahy a poslední dobou se pokouším o knihu. Čtu každý den a knížky mi přinášejí radost i únik od reality - super únik. Ale díky psaní teď nahlížím na knihy, které čtu úplně jinak.

Sedím ve svém oblíbeném oranžovém křesle a čtu si. Ale už nemám v hlavě jen děj knihy. Přemýšlím nad šířkou slovní zásoby, nad novotvary, nad tím, jestli je všechno gramaticky správně. Už to není to čtení, jaké to bývalo dávno předtím, kdy neřešíte počet přídavných jmen a jestli daná věta má nějaký smysl, nebo ne. Už vám pohled na knihu, kterou držíte právě v ruce nepřipadá jako něco, v čem sice nevynikáte, ale zato vás to baví. Popravdě na některé knihy, začínám mívat sem tam i kritický pohled. Jako příklad si dovolím uvést čerstvě vydanou knihu od Bena Aaronovitche - Řeky Londýna. Autor píše opravdu dobře, ale někdy jsou popisy předmětů a místností tak komplikované, že nakonec zapomenete, proč o tom vlastně čtete a co má daná věc za roli v knize. Vidíte? Kniha je zábavou, ale už také ponaučení se z chyb druhých.

Když píšete, soustředíte se přitom na spoustu věcí. Jestli je všechno gramaticky správně, jestli děj je skutečně dějem, jestli je tam zápletka, jestli nějaká pasáž není nudná, slovosled musí být správně. Je toho hromada. Můžete se těšit z chyb jiných, které se vám nedějí. (Jak škodolibé, ale proč se jednou nepochválit, ne?) A nebo třeba hledat věci, co vás nikdy nenapadly a nějakým způsobem se nechat od knihy inspirovat.

Někdy, když mám chvilku, nebo mě rodiče vypustí do knihkupectví jako neřízenou střelu a já se tam hodinu brouzdám mezi regály, mě nějaká knížka jistým způsobem zaujme, přečtu si kousek. Jestliže je dobře napsaná, koupím si ji. Někdy se ale najde i příležitost k myšlenkám jako: "Jak tohle mohli vydat?" Chvíli nad tím uvažuju a nakonec si z toho vyvodím pro sebe pozitivní věc: "A to jsem si myslela, že vydat knihu bude těžké, když vidím tamtu hrůzu plus červenou knihovnu."

Čtením se teď tedy nejen bavím, ale i učím a poučuji se z chyb jiných. Svým způsobem je to fajn, ale někdy by stálo za to, se na zásady a pravidla vykašlat a číst si bezstarostně a bez pohledu spisovatele, jenže jakmile se do psaní dostanete, už se z něj nevyhrabete. A to je na tom to nejlepší!

Proměna Aneb Jak Zamotat Hlavu Smrtijedovi- 5. Příliš mnoho

23. prosince 2015 v 19:35 | VeryVeri |  Fanfikce
5.
PŘÍLIŠ MNOHO
Elizabeth se pak probrala až na ošetřovně. Venku teprve svítalo, a proto byla všude ještě dost tma. Prvně jenom ležela s otevřenýma očima a koukala do stropu. Postupem času jí pak ale došlo, že neleží u sebe v posteli, nýbrž na ošetřovně. Nejprve ji přepadl záchvat paniky, ale pak se uklidnila a zkoušela si vybavit, co se to včera vlastně seběhlo. Pamatovala si to, jak viděla Draca v komnatě nejvyšší potřeby a pak to modré světlo. Nevěděla, jak se dostala na ošetřovnu a nevěděla ani proč ji tak moc bolí hlava.
Draco celou noc ani oka nezamhouřil. Monžství adrenalinu, co se v něm večer nahromadilo, mu vydrželo až do rána. A tak celou noc jen chodil po zmijozelské společenské místnosti a přemítal o sobě." Co to se mnou je? " Tohle byla jeho nejčastější otázka. Opakoval si ji pořád dokola, zatímco mlátil do všeho, co mu přišlo pod ruce. Někdy se mu chtělo až brečet. Ale propána, byl to přece Malfoy a Malfoyové své city dokážou skrývat! A pak tu byly ještě další otázky: "Co se stane, až se ta holka probere?" Za žádnou cenu nemohl přijít na její jméno." A mám jí to říct?" K ránu už se cítil trochu unavený, ale bylo už pozdě na to, aby šel spát. Zašel tedy do koupelny a opláchl si několikrát obličej studenou vodou. Musí se přece vzchopit!
Elizabeth mezitím pořád dumala. Pak ale jí blesklo hlavou: "Nikdo jiný, kromě Mafoye tam přece nebyl! To on musel udělat to modré světlo!" Pak se ale najednou zarazila. "Moment! Jestli tam nikdo jiný nebyl, tak to byl on, kdo mě dopravil sem! Ale proč by to dělal, když mě napadl?" Měla na něj vážně vztek. Musí se ho prostě na rovinu zeptat, jinak se udumá k smrti. Měla svůj plán.
Když už bylo úplné světlo, Elizabeth se zvedla z postele a vydala se do havraspárské komnaty. Musí se přece upravit a taky ještě nesmí zapomenout na učebnice. Když došla do své ložnice, všechny spolužačky už byly vzhůru. "El, kde jsi byla? Mě jednou fakt z tebe klepne!" přihnala se k ní Hellen. "Stalo se moc věcí." řekla jen Elizabeth. Už už jí to chtěla povyprávět, když Hellen řekla: "Ne, počkej i na Olivera." "Dobře." souhlasila a šla se nachystat na další den. Už ani nedoufala, že by byl normální.
Draco se také už připravoval. Musel něco dělat. Jen tak totiž na nic nemyslel. Udivilo ho, že na to nepřišel dřív. Nikdo z jeho koleje si díkybohu nevšiml, že celou noc nespal. Byl pyšný na své maskovací schopnosti. Vypadal přesně jako obvykle. A jak by si přál, kdyby tak vypadal i uvnitř.

Černomodrá hodinka

20. prosince 2015 v 1:51 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy
Je 1:16 ráno. Už před hodinou jsem měla sto chutí si jít lehnout, ale teď nemůžu. Má hlava je příliš přeplněná, což znamená, že energie na dlouhatánské přemýšlení je dostatek. Sedím u parapetu a koukám na blikající modrá světýlka, která visí na mém okně teprve ode dneška - vlastně už včerejška. Hledím na ně, jako má želva, která je vidí poprvé v životě a už tři hodiny z nich ani na minutu nespouští svá žlutá očka. Venku za oknem je černočerná tma a já mám pocit, jako by ta světélka byla jediným zdrojem světla na zemi.
Mám nostalgickou náladu. kdo by ji o vánocích neměl. Myslím na lidi, kteří tu se mnou jsou, ale stejně tak i na ty druhé, co už tady být nemůžou. A když mi připadá, že se stále nic nemění, ohlédnu se zpátky do doby před deseti lety a počítám mé roky, lidi, kteří už nežijí a pestré okamžiky mého života. A najednou mi dojde, že se změnilo úplně všechno. Jsem to sice pořád já, ale vyšší, starší, zkušenější.
Mám chuť uspořádat pyžamovou párty, jakou jsem dělávala, když mi bylo dvanáct. Mé oči jsou větší a čím dál víc plné dětského údivu, neboť se blíží Vánoce. Mám chuť se znovu ostříhat na krátko a vlasy si obarvit na bílo, aby mě nikdo nemohl poznat.
Mám chuť na změnu. Vlasy klidně sněhobílé a krátké. Více dbát na svou budoucnost a neztrácet čas blbostmi. Neodkládat věci, víc číst a dělat lidi kolem mě šťastnými. - Líp se o tom píše, než se to pak dělá.
Chtěla bych si s někým povídat dlouho do noci a bylo by mi jedno, jestli by se konverzace stočila k bleše, co skáče do sedmého patra hotelu. Mohli bychom skončit za svítání a ještě i potom bychom si měli co říct.

Moc myšlenek na jednu noc?
Ani ne.
Když jsou pozitivní, či jen filozofické, není jich nikdy dost, kdyžto u těch špatných stačí jen jedna a už se Vám toho zdá příliš.
Protahuji se a zívám. Už je 1:41. Měla bych to ukončit i když zítra nevstávám. Dokonce i želva už usnula.
Až teď mi dochází, že zbývají jen čtyři dny do Vánoc a jeden den do zimy.
Je to vzrušující, že?
Dopisuji poslední větu. Čirou náhodou je to ta, kterou teď právě píšu. Už jen udělat tečku za touto černomodrou hodinkou. A je to. Tečka.