Zrcadlo

4. listopadu 2015 v 20:01 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy
Stojím. Předemnou zrcadlo. Zírám si do svých vlastních očí. Stojím u toho... je to sklo? Co je vlastně zrcadlo? Pro někoho je to jen vyleštěná plocha, pro někoho něco, co mu dá pohled na svůj zevnějšek. Ano, k tomu většinou zrcadla jsou. Zobrazují nás tak, jak ve skutečnosti vypadáme a vytvářejí nám jakousi fiktivní představu, jak vypadat chceme. Ale najdou se i tací, kteří v něm vidí víc než svůj vzhled.
Postávám před zrcadlem a málem se dotýkám nosem svého vlastního odrazu. Hledím si do svých vlastních očí, až v nich zahlédnu samu sebe. Pozoruji, jak se mé modré oči mého odrazu lesknou čím dál víc, až ten lesk cítím. Slzy. Kapalina, která vždy odhalí to, co chceme, aby zůstalo skryto. Nikdo mě nevidí. Jen můj vlastní odraz a ten to nikomu neprozradí. Důvodů proč teď už klečím a slzy pořád tečou je mnoho. Ani já přesně nevím kolik. Možná ale se mi jen chce? Třeba mé tělo má dost? Možná kvůli tomu, že k sobě ani k lidem kolem mě nejsem upřímná, nechovám se tak, jak oni chtějí, ani jak chci já. Možná jediný člověk, který mě chápe jsem vlastně já. Co je to vůbec pochopení? Je to jen pocit, když někdo řekne, že mi rozumí i když ve skutečnosti je to naopak? Jak se dá vůbec vyjádřit opravdové pochopení?

Moc úvah najednou. Přestanu nebo mi vybuchne hlava, která už je tak nabitá zbytečnými informacemi k prasknutí. Proč si je tam vůbec uchovávám? Ty užitečné i ty nepotřebné. Kdyby existoval způsob, jak by šlo přebytečné informace a špatné vzpomínky vymazat, nebyl by svět až tak černý. No jo, jenže vzpomínky, ať už jsou jakékoliv nás dělají takovými, jakými jsme.

Zamrkám a najednou vidím jasněji. Najednou mě napadá: Proč tu vlastně klečíš a utápíš se v nesmyslech? Někdy je to za potřebí, ale dnes jde vše jak na drátkách, tak proč dnes? Když je tak krásný prosvětlený den?

Vstanu, otřu si oči, zkontroluji se v zrcadle a nasadím úsměv. Na nic si nehraji. Od toho jsou tu jiní. Ale tohle jsem já. Na první pohled upovídaná a dobře vyspaná.

Jde se žít další den. S úsměvem na tváři, nevyrovnaností v hlavě a nepochopení v duši. Beru z věšáku kabát a jde se žít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TaCoSTebouSedíNaAngličtinu TaCoSTebouSedíNaAngličtinu | 4. listopadu 2015 v 20:36 | Reagovat

Musím uznat, tohle je moc pěkně a dle mého i hluboce napsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama