Listopad 2015


Kapky

15. listopadu 2015 v 21:57 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy
Nic. Nikdo. Ani zpráva. Ani nepatrný záblesk. Čekám. Zvednu hlavu k obloze, zda-li mi alespoň ona věnuje nějakou pozornost či znamení. Opět nic. Nezačíná pršet, ani foukat vítr. Dokonce i samo nebe mě má v paži. Co vlastně čekám? Že mi někdo bude věnovat pozornost sám od sebe? Že se někdo zeptá, jak se mám a nebude mu stačit slovo fajn? Pohlédnu na zem. Ani brouček kolem mě neprojde. Že by se zastavil čas? Je normální vyptávat se ostatních na různé věci a oni vám sice odpoví, ale nechtějí slyšet vaše názory, myšlenky, zážitky? Začínám si říkat, jestli je vůbec někdo hoden toho, aby je slyšel. Pohlédnu na les před sebou. Mohla bych se v něm ztratit a nikdo mě nebude hledat. Les. Úžasná věc. Procházím se v něm, jako se procházím ve svých myšlenkách. On jediný mě poslouchá. Ani lístek se nepohne, když si s ním povídám, ale i když je to výborný posluchač, je špatný vypravěč. Sedám si doprostřed pole, kde jsem jen já a přede mnou les. Můžu křičet. Nikdo mě neuslyší. Můžu si povídat sama se sebou a nikdo mě nebude považovat za blázna. Přesto chci, aby mi to někdo řekl. Je to šílené? Ne. Touha po komunikaci a zájmu není šíleností. Proč si pamatuji všechno, co mi poví ostatní, když oni si ani nepamatují mé jméno? Kdybych zmizela z jejich života, všimne si toho někdo?

Mají mě za veselou, extrovertní osobu, ale to je maska. Nedozví se, co skrývám. Nikdy se nezajímali a proč by taky měli, když jim všechno povím sama od sebe? Možná si myslí, že chci být zajímavá, že se chci litovat, přitom chci jen otázky. Jejich otázky.

Znovu zvedám hlavu a zavírám oči. Kapka. A druhá a další. Tečou mi po tváři a příjemně chladí.

Konečně.


Hello, it's me.

8. listopadu 2015 v 17:20 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy
Já. Buď sám sebou. Všude se to říká. Ve filmech, knihách i na internetu obecně. Ale co to ve skutečnosti je být sám sebou? Jde to vůbec?
Zamýšlím se a docházím k jedinému závěru. Jde to. Ale bez lidí. Když jsem s lidmi, musím se přizpůsobit, nemyslet jen na sebe a dělat to, co děljí oni. V podstatě jediným místem, kdy si v tu dobu můžu dělat, co chci, je moje hlava. Lidi nejsou špatní. Jsou a vždycky budou součástí mého života, ale nikdo z nich se nikdy pořádně nedozví, jaká opravdu jsem. Nemůžou mi nakouknout do hlavy. Neumí mi číst myšlenky. Jen já znám, jaká jsem.
Někdy si přeji, aby mé skutečné já někdo poznal a tím mě pochopil. Pochopil, proč dělám věci tak, jak dělám a proč se chovám, jak se chovám. Až tohle někdo z větší části pochopí, budu mu vděčná.
Už dlouho si říkám, že by to chtělo by to někam vyrazit. O samotě. Chovat se, přemýšlet a žít tak, jak uznáme za vhodné. Svobodně. Bez toho aby nám někdo říkal, co smíme a co ne. Z toho už jsme vyrostli. Jít lesem, po polích, mezi domy. Jít a nenechat si od lidí říkat, co smíme a co ne, a možná po delší době té cesty, potkám toho, kdo mi bude rozumět víc, než ostatní lidi, a já budu rozumět jemu.
Snad abych se vrátila k tomuto známému citátu bez autora: "Be yourself." Co tím někdo chtěl říct? Myslí se tím, že máme být introverti a žít pouze jen ve vlastní hlavě? Znamená to, že máme dělat šílenosti a nedbat na to, co si o nich i o nás lidé myslí? No jo. Jenže dělat neznamená být. Na smysl tomu asi nepřijdu, ale docela by mě zajímal názor ostatních lidí. Asi se na něco takového někoho zeptám. A začnu u vás.
Tak co to je skutečně "Be yourself?"

Zrcadlo

4. listopadu 2015 v 20:01 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy
Stojím. Předemnou zrcadlo. Zírám si do svých vlastních očí. Stojím u toho... je to sklo? Co je vlastně zrcadlo? Pro někoho je to jen vyleštěná plocha, pro někoho něco, co mu dá pohled na svůj zevnějšek. Ano, k tomu většinou zrcadla jsou. Zobrazují nás tak, jak ve skutečnosti vypadáme a vytvářejí nám jakousi fiktivní představu, jak vypadat chceme. Ale najdou se i tací, kteří v něm vidí víc než svůj vzhled.
Postávám před zrcadlem a málem se dotýkám nosem svého vlastního odrazu. Hledím si do svých vlastních očí, až v nich zahlédnu samu sebe. Pozoruji, jak se mé modré oči mého odrazu lesknou čím dál víc, až ten lesk cítím. Slzy. Kapalina, která vždy odhalí to, co chceme, aby zůstalo skryto. Nikdo mě nevidí. Jen můj vlastní odraz a ten to nikomu neprozradí. Důvodů proč teď už klečím a slzy pořád tečou je mnoho. Ani já přesně nevím kolik. Možná ale se mi jen chce? Třeba mé tělo má dost? Možná kvůli tomu, že k sobě ani k lidem kolem mě nejsem upřímná, nechovám se tak, jak oni chtějí, ani jak chci já. Možná jediný člověk, který mě chápe jsem vlastně já. Co je to vůbec pochopení? Je to jen pocit, když někdo řekne, že mi rozumí i když ve skutečnosti je to naopak? Jak se dá vůbec vyjádřit opravdové pochopení?

Moc úvah najednou. Přestanu nebo mi vybuchne hlava, která už je tak nabitá zbytečnými informacemi k prasknutí. Proč si je tam vůbec uchovávám? Ty užitečné i ty nepotřebné. Kdyby existoval způsob, jak by šlo přebytečné informace a špatné vzpomínky vymazat, nebyl by svět až tak černý. No jo, jenže vzpomínky, ať už jsou jakékoliv nás dělají takovými, jakými jsme.

Zamrkám a najednou vidím jasněji. Najednou mě napadá: Proč tu vlastně klečíš a utápíš se v nesmyslech? Někdy je to za potřebí, ale dnes jde vše jak na drátkách, tak proč dnes? Když je tak krásný prosvětlený den?

Vstanu, otřu si oči, zkontroluji se v zrcadle a nasadím úsměv. Na nic si nehraji. Od toho jsou tu jiní. Ale tohle jsem já. Na první pohled upovídaná a dobře vyspaná.

Jde se žít další den. S úsměvem na tváři, nevyrovnaností v hlavě a nepochopení v duši. Beru z věšáku kabát a jde se žít.


Nevrlý Ove překvapuje

1. listopadu 2015 v 13:07 | VeryVeri |  Knižní a filmové recenze
Nedávno jsem se vydala do knihkupectví, abych tam koupila svému tátovi dárek k narozeninám. Čistě náhodou jím byla knížka, kterou jsem uviděla hned jako první, co jsem tam vstoupila a tak jsem měla ještě dostatek času, abych se tam porozhlédla. V mém smyslu slovo "porozhlédnout" totiž znamená i hodinu a půl. Strávila jsem tam asi půl hodiny výběrem knížky pro sebe a oslovila mě kniha Muž jménem Ove. Přiznávám, že už jsem si na ni brousila zuby pořádně dlouho.

Knihu jsem začala číst ve škole a musím přiznat, že mi zezačátku přišla docela nudná. Ove byl prostě nevrlý děda, kterého štve celý svět a na každého, ať už ho vidí poněkolikáté či dokonce poprvé a potrpí si na zvyky, které má už od svého dětství osvědčené. Pak ale přišlo obrovské BUM!

Spolu s nastěhováním nových sousedů, kteří neumí zacouvat s přívěsným vozíkem a zničí Oveho schránku se najednou seběhne nečekané množství událostí a už prostě nemůžete přestat číst. Do knihy se promítá jednak Oveho současný život plný moderních technologií a především mužů v bílých košilích, tak i jeho dětství, dospívání a manželství. Najednou začnete s Ovem soucítit a mít ho čím dál víc radši. Ove se ve svém příběhu setkává s mnoha lidmi či zvířaty, a i když je k nim vždy nepříjemný a nejradši by se jich zbavil, oni ho mají jistým způsobem pořád rádi.
Ove i postavy okolo něj jsou dobře propracované a jistým způsobem i vtipné.

Frederick Backman, švédský spisovatel, svou první knihou mě opravdu zaujal. Výborně užívá jednoduchých vět a každá má obrovský význam. Autor si výborně pohrává s osloveními či s vyjadřováním jednotilvých postav.

Knihu Muž jménem Ove doporučuji. Dalo by se říct, že mi tato kniha přinesla úplně jiný pohled na maličkosti, které se v životě dějí. Takový pohled, že nic není zbytečné.