Bittersad Symphony

10. prosince 2018 v 23:40 | VeryVeri |  Moje povídky
"Zabij se." - Řekl někdo, komu jsem dala část sebe.

"Panebože, ona je snad blbá, ona se omlouvá!" - Jo. Je to slušnost. Vážně musíš furt rejpat?

"Podívejte se, jak se směje! Bože ona je tak trapná!" - Tak já tedy přestanu, když s tím nemůžeš žít.

"Jen ji vidím a už mám zkažený den." - Jo, já taky.

"Ona zase brečí! Podívejte se všichni!" - Dejte mi pokoj.

Věřte tomu nebo ne, ale takhle to začíná. Jsem na cestě. Na cestě do pekla. A nedobrovolně.

"Proč se více neusmíváš?" - dali jste mi důvod to nedělat.

"Proč nikam nechodíš?" - kdo by mě chtěl vidět?

"Proč jsi pořád sama?" - aby mi dali pokoj. Chci mít klid.

"Proč nic neříkáš?" - protože jste mi dali důvod mlčet.

"A proč máš ty deprese? Přece pro ně nemáš sebemenší důvod!" - dobrej vtip.

Proč se vlastně pořád tak všemu divíte, když tohle všechno vychází z vašich úst. Nenávist, místo toho, abyste si hleděli svého, abyste si své problémy nevybíjeli na druhých. Svou nedokonalost. A v klidu Vás ujistím, že nikdo není dokonalý. Tak mě nechte žít. Být kým jsem.

Protože já s tím kdysi byla spokojená.

Ne všichni jsou silní. Ne všichni unesou Vaše hořká, zraňující slova. A jak vidíte, stačí tak málo, abyste ublížili. Jediná věta, jediný pohled na Váš výraz v obličeji a vše se stává tmavějším, smutnějším, zklamanějším a beznadějnějším.

Tak proč?
 

A+A

12. listopadu 2018 v 22:48 | VeryVeri |  Moje povídky
Adam. Tak ses jmenoval. To bylo to jediné, co jsem o tobě věděl. To a pak ještě také, že ti bylo jen patnáct let. Byl jsi tak mladý, tak čistý. Ke všem laskavý a svůj život ses snažil mít tak růžový, jak moc černý byl. Úplný můj protiklad. Já jsem byl vždycky ten, kterého musel někdo zachraňovat. Ať už to byla Parker, nebo právě ty. Opakovalo se to a nemohl jsem si pomoct. Prostě jsem si chtěl dál ubližovat, dál umírat. A to jsem měl při svém boku tebe. A vždycky jsi tam byl. I když jsem ti nikdy nepohlédl do tváře, vím, žes byl krásný. Že ses smál, když byl důvod plakat, že ses nebál i když by ses měl třást strachy.
Obdivoval jsem tě.
Miloval jsem tě.

A zrovna, když jsem ti to chtěl říct, nebyl jsi tu. Byl jsi jen výmysl. Vymyslel si tě někdo, kdo mě chtěl zaujmout a mi se chtělo znova umřít, zapomenout, odejít. Neexistoval jsi, a já chtěl tomu, kdo mi zprávu o tvé neexistenci poslal, ublížit. Najednou jsi byl jen studnou plnou lží, kterým jsem ale za boha nechtěl uvěřit.

"Člověk, kterého jsem miloval vlastně neexistuje. Byl to jen výplod něčí představivosti." ta myšlenka mě nutila k šílenství.

V tomto přesvědčení jsem žil dva naprosto prázdné, mrtvé dny.

A pak... přišla nová zpráva.

Byla od tvé sestřenice. Od té samé, co mi předtím tvrdila, že si tě vymyslela.

Nevymyslela.

Byl jsi opravdu skutečný! Nelhala mi! Zaplavila mě vlna radosti. Ty žiješ!

Ale ona psala dál. Řekla, že poslední zpráva od tebe byla odeslána na konci října. Teď byl listopad. Konec listopadu. To ona, že prý si se mnou posledních pár týdnů psala místo tebe.

Nedokázal jsem do poprvé pochopit. Proč by něco takového dělala? Byl jsi snad někde pryč, žes nemohl odepisovat a tak jsi jí říkal, co mi má napsat?
Kéž bych se nemýlil.

A pak... když se mi dlouho zdráhala říci pravdu, ji nakonec řekla. Tak moc rád bych si zakryl oči dříve, než ji odeslala!

Byl jsi mrtvý. Patnáct let. Nádherný jak navenek, tak i uvnitř. Vyhasl jsi. Světlo mého života bylo nenávratně pryč a já ztratil dech. Představil jsem si tě. Bledého, bez života, přesto tak neskutečně krásného, až se mi tajil dech, jak ležíš na rozkvetlých rudých růžích. Jak už nikdy neotevřeš své zářivé oči a jak mé rty nikdy neokusí ty tvé. Už nikdy se neusměješ, už nikdy mi nepošleš zprávu a nikdy se neuvidíme, jak jsme si kdysi naplánovali.

Říkala, že ses držel statečně, byl jsi pořád veselý i když ona plakala a rvalo jí to srdce tě vídat každý den na nemocničním lůžku. Musel jsi mít takové bolesti, jaké si dovedu jen stěží představit.
Nemoc, která mi tě vzala, už byla v nejtěžším stádiu. Nedalo se s tím nic dělat a tys to věděl. Přesto jsi to všechno držel přede mnou v tajnosti. Poslouchal jsi mé problémy, mé maličkosti a nikdy jsi neřekl ani slovo o tom, že odejdeš.

"Slíbila jsem mu, že kdyby odešel, budu tě dělat šťastným za něj. A že kdybys to byl býval přeci jen nakonec zjistil, povím ti pravdu." když tohle napsala, zastavilo se mi srdce. Bylo to tvé poslední přání. A tys ho věnoval mně.

A když mi po pár dnech přišel anonymní dopis s nápisem "Pro Aarona", zmáčel jsem obálku slzami, ještě než jsem ji vůbec otevřel:
Pro Aarona. Sliby, které jsem ti chtěl dát

Nemůžu ti slíbit, že nebe nad námi bude vždy jasné ani, že naše budoucnost bude taková, jak ji chceme a, že život bude jednoduchý a zítřek dokonalý. Ale slibuji ti věrnost, respekt a nekonečnou lásku. Můžu ti slíbit, že tu vždy budu pro tebe. Vždycky. Budu tě držet za ruku a snažit se tě dělat šťastným. Budu s tebou snít a podporovat tě ve všem, v čem budeš chtít. Budu tvým ochráncem, nejlepším přítelem, rodinou. Budu ti vším.

V tu chvíli jsem pochopil, proč si tě andělé vzali zpátky k sobě. Nepatřil jsi sem. Patříš tam nahoru a vždycky budeš. Budeš mě chránit a dívat se na mně, až se jednoho dne k tobě připojím.

Adam a Aaron navždy, pamatuješ?

Už dost...

19. října 2018 v 1:22 | VeryVeri
Věřil jsem. Věřil jsem všemu. Větší naivku byste nepotkali.

Smál jsem se. Smál jsem se všemu. Chtěl jsem být veselý. Věřil jsem, že když budu šťastný já, budou lidé kolem mě také šťastní.

Mluvil jsem. Nepřetržitě. Vždycky bylo nějaké téma k rozhovoru. Nesmělo se stát, že by bylo ticho.

Ale pak se něco změnilo.

Když jsem věřil, lidé mě zrazovali.
Když jsem se smál, smáli se způsobu, jakým se směji. Smáli se, že jsem se vůbec smál.
Když jsem mluvil, dali mi najevo, že slova vycházející z mých úst jsou zbytečná, trapná, že by bylo radši, kdybych byl zticha.

Takže takhle nějak to začalo. Nejdříve jsem si to vůbec neuvědomoval. Žil jsem v tom, že ostatní se mnou jen vtipkují, že mě jen škádlí. Normálka. A žil jsem dál, zatímco tohle se několikrát opakovalo.

Odmítl jsem být naivní.

Ale pak mi to stejně začalo docházet. Buď vám to dojde samo, nebo vám to někdo řekne.

To, co mě roztrhalo na milion kousků, které jsem kdysi v minulosti už jednou horko těžko slepoval dohromady. Všechno, veškerá obrana, co jsem si za tu dobu vybudoval, zmizela. Jako lusknutím prstů, jako se zavanutím větru.

Stačí jediná věta. Jediná věta, aby se vám váš dosud tak nějak dobrý život, rozpadl.

Blackout mozku. To přichází potom. "Proč?" říkám si. V hlavě mi hučí statisíce hlasů a ani jeden z nich mě nemá rád. Říkáte si, jak se člověk, který už jednou něco podobného zažil, může tak lehce složit? Co pak nemá žádnou sílu? Přece tohle už jednou prožil ne? Přece to nemůže být takový šílený problém to zvládnout i teď...

Pěkná iluze. Žijte v ní dál. Bude vám lépe. Vám všem kromě mě. Ale tak co.. však jsem na to zvyklý, ne? Nebo bych měl být.

Přestal jsem se smát.

Začal jsem plakat. Všude a nad vším. Skrz praskliny vytéká voda, takovým způsobem mě opouštěly slzy. Mé srdce plakalo, ty praskliny ho bolely. Omlouvám se. Plakal jsem sám, i před lidmi. Bylo mi to jedno. Bolest se nějak musí dostat ven a jestli mi v tom slzy mají pomoci, tak proč ne.

Přestávám mluvit.

Neměním výraz v obličeji, málo mrkám, koukám do prázdna a v hlavě mám vymeteno. Nezabolela by mě ani srážka s kamionem. Nic nechápu, nic necítím, všech mých padesát odstínů se shlukne do jednoho, mající barvu na kterou se vám při pouhém pohledu, udělá zle.

Jakou by mělo cenu něco vypouštět z úst, když mě stejně nikdo neposlouchá, když každé slovo, které vyslovím, vyvolává v ostatních jen nenávist, vztek nebo posměch.

"Proč?" ptám se sám sebe, boha ve kterého nevěřím, ptám se pohledem cizích lidí. Bez odpovědi.

Chodím městem se sklopenou hlavou, zničený, zmatený a zase nepochopený. Čáry na mém zápěstí, kde s každým dnem přibývá jedna navíc mi připomínají, jak je každý den těžší a těžší. Zbytečnější, únavnější, ustrašenější. Za chvíli už nebude žádné místo, kam je dál keslit.

A tím to také skončí. Žádné místo pro čáry, žádné místo pro mě. Uzavírám se. Zase. Prosím nevšímejte si mě. Starejte se o sebe. Pak by možná mohli být všichni šťastní.
Ale to tu už nebudu.
 


(Ne)ztrácet naději

31. ledna 2018 v 0:49 | VeryVeri |  Moje povídky
Přijímení: Yoo
Jméno: Sang Jin
Bydliště: Nedůležité
Národnost : Děláte si ze mě srandu? Podle jména je to snad jasný.
Věk: 24
Rodina: ano a měli jsme i rybičky
Sourozenci: vím, že jsem měl bratra
Škola: univerzita. Dál bych to nespecifikoval.
Stav: psychicky labilní? Drzý? Slabý? Sám nevím.

K čemu vám vlastně tohle všechno je? Stejně už je pozdě.

Neztrácej naději, neztrácej naději. Pche. Větší blbost jsem snad nikdy neslyšel. Copak to jde ji ztratit? - Přesně tohle jsem si myslel před měsíci. Ani už pořádně nevím, kdy jsem si takovou otázku položil naposledy. Duben? Únor? Minulý rok? Všechno mi splývalo dohromady.

Vyvíjelo se to postupně. Narodilo se to. Zničehonic. Nic konkrétního to nevyvolalo, prostě to jeden den zaklepalo. malé, tichounké zaklepání.
"Smím dál?" ozval se hlásek v mé hlavě.
Se slzami v očích jsem přikývl.
"To se stává. Někdy prostě potřebuješ být smutný. Jinak to nejde, tak se tomu nebraň." zašeptal.
Otřel jsem si oči rukávem mikiny a přikývl tomu neviditelnému hlasu v mé hlavě.
"Já ti rozumím," pokračoval hlásek "musí to být strašné. Tak moc se snažíš být perfektní pro všechny, že když jednou, třeba jen malinko selžeš, sužuje tě to."
Rozplakal jsem se ještě víc.
"Naštěstí tě nikdo nevidí plakat." cítil jsem, jako by se hlásek pousmál.
Tehdy to začalo. Narození. To mi bylo osmnáct a tři měsíce.

"Podívejte, co to má na sobě! Lol."
"Nelíbí se mi to, je to blbost."
"To jak mluví. Zní tak arogantně, tak povýšeně. Jen proto, že je slavný."
"Je jenom ztráta času."
"Dislike."
Tohle bylo všechno, co jsem slyšel, co jsem viděl.
Nejsem dost dobrý, musím se zlepšit, to zvládnu. Není to nemožné. Musím se jim zavděčit. Musím být perfektní. Pro jejich oči, uši, pro jejich duše. Myslím, že bych měl pár kilo shodit. Šedesát tři kilogramů je moc vzhledem k mé výšce. Tak padesát šest by bylo možná dobrých. Začnu zítra. Vynechám snídani. Jo, to bych mohl. Pak si zajdu na dvě hodiny zacvičit, možná si i zaběhám. Potom možná něco sním. Pak je zkouška a nahrávání. To nevím, jak bude dlouho trvat. No nevadí. Večeři si můžu dát tam, nebo ji prostě nebudu mít. Záleží jak budu zaneprázdněný. To se zvládne.
To mi bylo dvacet a jeden měsíc. Byl to teenager, takže se mnou moc nemluvil. Stejně mě ale ovlivňoval.

"Tak jaký máte problém?"
"Mám deprese." Konečně jsem tomu hlasu v mé hlavě dal jméno. Respektive těm hlasům. Už byl dospělý a měl děti a manželku.
"Můžete to konkretizovat?"
"Myslím, že jo." naprázdno jsem polknul.
Psychiatrička vytáhla blok a zmáčkla propisku.
"Děje se to každý den. Ne hned ráno. Jako kdyby to rostlo v průběhu dne. Hodinu od hodiny. Jsem přitom nervózní, bojím se a nevím přesně, čeho. V noci je to nejhorší. Mám třesy, nemůžu spát. Když můžu, nevycházím z bytu. Na koncertech se neudržím a brečím."
"Chápu. Víte, nejste jediný, kdo se tak cítí. Chodí jich tu sem ke mně opravdu hodně. Víte, můžu vám říct, abyste si z toho nedělal těžkou hlavu. Ono to s časem a s přibývajícím věkem odezní, tak jako u všech dosud. Bude to dobré. Jen musíte vydržet. Neztrácejte naději."
V ten den jsem začal o naději přicházet. Bylo mi dvacet tři a zbývalo devět dní do mých dvacátých čtvrtých narozenin. Deprese neměly čas na mě mluvit. Hlas byl příliš zaneprázdněný svými dětmi, jejichž hlásky se shlukovaly do jakéhosi nesmyslného šumu.

Od mých dvacátých čtvrtých narozenin uplynulo bezmála půl roku. Byla zima, třicátého prvního prosince. Venku byl mráz a pod mrakem. Seděl jsem na posteli v bytě, který jsem si zhruba před týdnem pronajal. Daleko od mých přátel a spolupracovníků. Chtěl jsem být sám. V tu dobu jsem si nechal přebarvit vlasy zpátky na černou. Měl jsem si ji nechat už od začátku. Líbila se nejvíc. Z postele jsem vstal v osm padesát tři. Měl jsem volno. Přece jen zítra byl nový rok. Zašel jsem do koupelny a osprchoval se. Pořádně dlouho. Nemyslel jsem na nic. Hlas v mé hlavě se ještě neprobudil.
"Myslíš si, že to, jak teď vypadáš, je dobře?" Ne.
"Proč si myslíš, že ti dali volno?" Mají mě dost.
"Myslíš si, že dělat včera livestream s fanoušky bylo dobré?" Ne.
"Lituješ toho?" Ano.
"Proč?" Protože jsem jim ukázal svůj obličej.
"A proč ti vadí zrovna tohle?" Protože nejsem dost hezký. Jsem ošklivý. Bylo to špatně, špatně, špatně.
"Kde je tvoje přítelkyně?" Rozešli jsme se. Ona se rozešla se mnou.
"Takže teď jsi sám?" Ano.
"To snad nechceš v životě svou vlastní rodinu?" Chci.
"Co prosím?" Ne, špatná odpověď. Jen bych je dělal nešťastnými.
"Jak ti jde tvá hra?" Skvěle. Nikdo nepozná, že jsem rozbitý na milion kousků.
To, co bylo předtím malými dětskými hlásky, dospělo. Teď všech milion dětí deprese, převzalo veškerou kontrolu. Začalo to po narozeninách. Smutek a deprese mě postupně požírala zaživa, až mě pozřela úplně. Nedostal jsem se přes to a nezáleželo na tom, kolikrát jsem křičel do té doby, než jsem ztratil hlas. Nebyla tu žádná odpověď.

Nesnídal jsem. Obědval jsem jen málo. Jak může někdo, kdo je snědený, jíst? Dýchal jsem, ale cítil jsem, jako kdybych dýchal naprázdno.

Byl jsem sám. Můj telefon byl vypnutý a tak to také mělo zůstat. Všichni odešli. Protože jsem díky snaze být perfektní, všechny odehnal. Ztratil jsem vzpomínky, které jsem s nimi měl. Proto pro mě zmizeli a odešli, i když tu stále fyzicky byli.

Zkoušel jsem najít východisko. Objevit naději. Ne. Ta mě opustila už dávno. Nezasloužil jsem si ji. Snažil jsem se přijít na to, proč to všechno tak bolí. Proč mě bolí celé tělo, hlava, co to všechno způsobilo. Jenže bolest je bolest. Nedává odpovědi, dává jen prožitky. Je úžasné vidět a cítit, co dokáže.

A pak jsem na to přišel. Bylo to kvůli mě. To všechno byla moje chyba. Ty nenávistné věty, které mi byly adresovány. Ti lidé, co mě opustili, ty hlasy v mé hlavě. Proč je vlastně takový člověk ještě pořád na světě? Odpověď: Je tu zbytečně.

Objevilo se modré světlo. A pak ještě další tři modrá světla. Pohled na ně mě uspával. Šel jsem si znova lehnout a světélka nechal zářit. Akorát čas na spánek. Ta světla tak nádherně voněla. Jako svíčky. Zavrtal jsem se do přikrývek. Bylo mi teplo. Můj dech se s mou únavou zpomaloval. Nic mě nebolelo. Spánek vždycky dokázal vše utišit, uklidnit. A teď, už jsem konečně mohl spát napořád. Nikdy se neprobudit. Hlas v mé hlavě vydechl naposledy a já dýchal pomaleji a pomaleji. Slaběji a slaběji. Bylo to uvolňující. Konečně bylo ticho. Dlouhé, nekonečné ticho. A světélka nezhasínala.

Šťastný nový rok. Neztrácej naději! Nový rok, nový začátek. - říkali. Taky jsem si to kdysi říkal. Ale to už bylo hodně dávno.

Zpověď večera maturanta

5. listopadu 2017 v 18:40 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy
Taky už jste si někdy kladli otázku, jak je možné, že jste pořád tam, kde jste? Že cokoliv uděláte, nic z toho se vám nevrací zpátky? Že jen čekáte a čekáte a pak jediné, co přijde je únava? Měli jste někdy chuť už se vším tím praštit a vykašlat se na to? Nechtěli jste vidět jak se ostatním daří dobře, zatímco váš život je paradox? Že žijete ze dne na den, ráno brzy vstanete a chodíte spát pozdě večer?

"Jo." zamumlám a zírám na monitor, jasně zářící mi do očí. Měla bych nosit brýle, ale mé oči pod nimi příliš pálily. A když jsem to zkusila bez nich, mělo to stejný efekt.

Je půl dvanácté. Venku tma jak v pytli, Kaufland zavřenej, instantní polívka snědená a prázdná miska s hůlkami položená kdesi na stole. Vím, že tam někde je.

Co dělám? Teď už nic. Jen líně surfuju po internetu a snažím se přesvědčit mozek, že ještě je příliš brzy, že přece nemůžu být tak brzo unavená.

Přede mnou na stole je hromada papírů. Matika, němčina, čeština, možná by se našlo i něco do japonštiny. Japonština. Moje budoucnost. Každý den se probudím a myslím na to, jaké to bude, až se ji naučím. Znáte to. Prostě když vás něco baví, takovým myšlenkám se neubráníte. Plavu ve své vlastní fantazii, doprovázenou o mírumilovný lofi hiphop z rádia na Youtube, kde běží komentáře lidí z různých zemí a všichni se snaží studovat.

A pak to přijde. Úzkost. Zvládnu to vůbec? Dokážu to, se tam dostat? Udržím se v prvním ročníku a vystuduji to? Jsem na to dost chytrá? Už zbývá tak málo času! A ještě ke všemu maturita!

Prostě totální blackout mozku. Najednou nádherná iluze o budoucnosti zmizí. Klepu se strachy, co přijde další den a rádio už skoro neslyším. Do celého těla se mi rozlévá nepříjemné horko a v ústech mám vyschlo.

"Co tě to napadá! To zvládneš, to zvládneš, kdo jiný než ty by to měl zvládnout!" snažím se samu sebe povzbudit slovy, která říká moje máma.

Zavrtím hlavou. Měla bych dočíst ten článek. Byl zajímavý.

Nejste sami.

Tahle věta mě donutila zavřít okénko s článkem. Nemusím číst dál. Nejsem sama.

Donutí mě se vrátit na chat k rádiu na Youtube.

ANKU1:"Co se učíte?"

PaLlavOWO: "Bakalářská práce."

TYRO556:"Matematika."

GarGaMel: "Davová psychologie."

Isaac77: "Dělám nákres motoru."

WAkaWaka: "Jsem unavený."

Elizabeth: "Já taky."

Sonic89: "Děkuji za tohle rádio!"

Ed10: "Odkud jste?"

GarGaMel: "Filipíny."

TYRO556: "Egypt."

Elizabeth: "Kanada."

Sonic89: "Bombaj."

SILVER: "Ahoj všichi, jak se máte?"

"Dobře." odpovím.

Nejste sami.

Jaké to je?

26. července 2017 v 0:33 | VeryVeri |  Moje povídky
"Jaké to je mít nejlepšího přítele?"

"Nevím. Žádného takového nemám."

"Ale vždyť jste jmenovala lidi, pro vás důležité, ne?"

"Jo, to jsou moji přátelé."

T"ak proč říkáte, že nikoho takového nemáte?"

"Protože nejsou nejlepší. Nejlepší je špatný slovo, víte? Jako kdybyste si nabrali lžičku Nutelly, snědl ji a pak nabral další, taky ji snědl a řekl: "Ne, tamhleta byla nejlepší." a přitom byly obě naprosto stejný! Nebo to funguje i jinak. Představte si, že vedle vás stojí tři rozdílní lidé. První z nich je běloch, nejslavnější DJ na světě, druhej je asiat, bravůrně hrající na klavír a zahraje vám jakoukoliv skladbu tak, že na ni nezapomenete. No a ten třetí je černoch. Jazzový génius a ten když spustí, přijdete si jako ve snu. A vy milujete všechny tyhle hudební žánry. No tak si vyberte toho nejlepšího?
A stejný je to s přáteli. Ze zákona nejde mít nejlepšího. Máte někoho, s kým trávíte nejvíce času, pak je tu ale někdo, kdo je super pařmen, vtipálek, citlivka, snílek. No a kdybyste to naskládal do jedný osoby, ten člověk by vám za to asi nepoděkoval."

"No a co láska?"

"Už vám někdo řekl, že pokládáte nevhodný otázky?"

"Ne, ještě ne."

"No to je jedno. Stejně vám na ni odpovím. Vlastně ani nevím, proč jsem se vás na to zeptala. Takže láska,jo? Mám jen dvacet minut, tahle debata by mohla trvat daleko déle, než byste si přál, díky týhle otázce, uvědomujete si to? Bože, to kafe už je studený."

"Uvědomuji, jen pokračujte."

"No jo, ale položil jste docela otevřenou otázku."

"Zajímá mě, jestli jste ji našla."

"A proč ji hledat? Promiňte, já zapomněla... lidi bez ní nedovedou vlastně žít. Nebo tohle si alespoň každej normální člověk myslí. Je nám to vtloukáno do hlavy od romantickejch filmu Rosemunde Pilcherový až po složitý algoritmy, který nám mají najít toho pana perfektního. Ale není to zvláštní? Všichni tvrděj, jak je láska zatraceně důležitá, ale to jim neberu, jen si ale vzpomeňte... bez lásky přece žil každej. Myslíte, že jako děti jsme mysleli na něco takovýho jako jestli by stál za hřích ten kluk postávající u klouzačky? V tuhle dobu nás akorát tak zajímalo, jestli dneska kolem domů projede vůz se zmrzkou a my budem volat na rodiče, ať nám hodí z okna peněženku. Ale abyste si nemyslel, že o lásce umím jen kafrat. Jasně, že po ní toužím, jen ji zoufale nehledám."

"Takže na ni čekáte?"

"Jo, v podstatě jo. Je to zlý? Teda, myslíte si to? Protože já si to osobně nemyslím. Užívám si toho bejt nezávislá, zatímco čekám na lásku. Dává to smysl?"

"Myslím, že ano. Tak kde jsou s tím sendvičem?"

"Ta obsluha stojí za nic. Ale kafe tu dělaj dobře i za studena."

"Už vám někdy někdo řekl, že měníte lidem životy?"

"Teď nevím, jestli říct díkybohu ne, nebo bohužel ne. Ale jak se vím líbí být prvním testovacím subjektem? "

"Není to špatné, napoprvé. Jste dobrá."

"To si nemyslím. Teprve dodělávám školu."

"Školu životních změn?"

"Tak nějak. Panebože.. jdu pozdě na přednášku! Ráda jsem vás poznala. Jejda, můj telefon, kde je... á tady! Jako mýmu pokusnýmu králíkovi vám platím sendvič."

"T-to nemusíte."

"Si pište, že jo! Jste můj první zaměstnanec! Nashle!"

"Nashle... páni."

Skleněné nebe

7. června 2017 v 20:26 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy

Ani nevím, kolik dní, jako tento už uběhlo. Přestal jsem počítat po první stovce a z velké části z toho, že mě to samotné počítání děsilo. Proč takhle vůbec žiju? Proč jsem se už prostě nesbalil a neodešel někam jinam? Ale dokázal bych to? Nejspíš ne. I když jsem se takřka narodil s prokletím, dalo by se očekávat, že budu silný od narození. Tady se ale spletli.

Čím víc jsem jim byl na očích, tím víc jsem si přál, abych už byl dávno pohřbený někde pod drnem. Slábnu a tenhle proces nekončí a i když jsem hledal cestu ven na světlo, i když jsem se zkoušel stát silným, tyhle pokusy mě ničily ještě víc. Když se na mě dívají pokaždé, když kolem mě projdou. Když se za mnou otáčejí, aby mě ještě jednou mohli spatřit. Spatřit moji tvář, kterou se tak moc snažím skrýt. Ne nejsem slavný. Alespoň ne v dobrém slova smyslu. Dívají se na mě, protože jsou zvědaví. Protože nikoho takového předtím nepotkali. Chtějí si mě zapamatovat, aby o mě mohli vyprávět někomu dalšímu. A to mě bolí.

Přál bych si, abych mohl prostě zmizet. Na chviličku, třeba jen na hodinu denně. Bylo by to jako osvobození. Alespoň na pár okamžiků bych si nepřipadal jako vetřelec, zrůda, ten, na kterého si každý ukazuje a nikdy na mě nezapomenou. Zůstávám v paměti lidem, které neznám, zatímco ti, co mě znají, by mě ze své paměti nejradši vymazali. Ale proč? Co tak hrozného jsem udělal, že si to zasloužím?

"Tyhle myšlenky jsou nebezpečné."

"Nemysli na to."

"Nic takového není pravda."

- Kolikrát mi to psychologové říkali! Z kolika úst s vysokoškolským titulem tohle vyšlo! Ono se vám to řekne, když váš obličej není zničený! Prokletý!

Prý, že se to stalo už dávno. Nepamatuji si přesně kdy ani, že by to bolelo. Jenom vím, že jsem se jednoho rána podíval do zrcadla a vyjekl jsem hrůzou. Od mého levého oka putovaly fialové paprsky, jako kdyby mé oko bylo slunce a ty se táhly, různě se kroutící dolů až k mým rtům. Paprsky postupně přecházely do tmavé hnědé, jako kdybych se opálil na slunci a ta barva se rozlila dolů po mému krku až ke klíční kosti. Bylo mi možná šest, když mi tahle vzpomínka uvízla v paměti. Už neodešla. A můj zjev taky ne.

Zkoušel jsem všechno. Zamaskovat to, ptal jsem se, jestli by nebyla možná operace, ale to znamení, jakoby nechtělo zmizet. Jakoby mi nějaká vyšší moc přikazovala, že tak musím zůstat. Mým jediným štítem se stala samota. Nikdy mi nijak zvlášť nevadilo být sám. Měl jsem klid a nikdo mě nemohl vidět. Ale i když chcete být sami sebevíc a sebedéle, lidem neutečete. Jsou jako mravenci, jsou všude. Dokážou se protáhnout i těmi nejtenčími skulinami a navíc je jich zatraceně moc.

Ale v noci jsou ulice tohoto mraveniště většinou prázdné. Toho času vycházejí monstra a pochybné existence ven. Nikdo je nevidí. Jenom nebe a hvězdy, když mají štěstí. V tuhle dobu sedím venku a dívám se na nebe do jeho miliardy zářících očí. Nikdy nic neřeknou. Jen občas nějaká hvězda tohle skleněné nebe opustí. Lidé tomu říkají, že padá a když se to děje, máme si něco přát. Přitom nemají ani ponětí, že i hvězdy umírají. A způsobujeme to právě my monstra. Hvězdy umírají žalem nad námi. Nad naším smutkem, který nás vždy v noci natolik pohltí, že i kdybychom se ho chtěli zbavit sebevíce, nikdy se nám nepodaří ho vyhnat úplně.

"Viděla jsi ho?"

"Proč to má na obličeji, tati?"

"Já se bojím."

Tyhle věty slýchávám tak často. Chce se mi křičet, utéct a už se nevrátit, nebo prostě jednoduše ukončit veškeré to divadlo, které si neprávem říká život, když je slyším. Ale to já nechci. Na to je můj pud sebezáchovy až příliš silný.

Jediné, co mi zůstalo je to průhledné, skleněné nebe. Skrze něj se můžu dívat na měsíc a alespoň na malou chvilku snít o zemi, kde by byli všichni jako já. Jedině to nebe nic neřekne, nic neprozradí, nesměje se mi, nebojí se mě. Dokud budu žít, bude tahle tajemnost mou součástí. Vytvořil jsm si ho ze střepů mé rozbité duše. Duše, která kdysi neměla ani škrábnutí. Která byla vyleštěná, blýskala se a nakonec byla rozbitá na milion kousků. Ty tvoří mé skleněné nebe. Má sice nějaké praskliny, pár střípků chybí a sem tam pronikne do světa temno vesmíru za ním. Možná je to dobře. Svět občas potřebuje nějakou tu změnu. Ale nikdy neodpustím, že si vybrala mě. Ze všech lidí na světě zrovna já musím nést její tíhu. Proč to udělala? Protože jsem byl dřív silný, síla, kterou bylo potřeba redukovat? Možné to je.

Sedím tak na lavičce, respektive na jejím opěradle, ruce v dlaních, na hlavě kapuci a dívám se nahoru. Tam, kde se dostalo jen malé procento lidí. Užívám si tu samotu. Žádné kecy, žádní lidé, minimum zvuků.

Začíná svítat. Skleněné nebe mizí a nasazuje si modrou roušku. Jak dýchá, objevují se bílé obláčky. Vesmír, přeživší hvězdy, to všechno mizí a je nahrazeno přetvářkou. Nakonec jí i já podléhám. Důsledkem toho se usměji. Sundám si kapuci a v očích se mi zajiskří napřed smutkem, poté přicházející falešnou radostí, kterou už mám výborně natrénovanou. Zvedám se. Mé ruce skončí v kapsách, můj pohled stočím před sebe. Je čas žít další falešný den a prožívat pravdivou noc.

Rozejdu se. Dýchám zrychleně, ale mé srdce už dávno není živé.

Ale možná to tak má být.

----------------------------------------------------------------------------
Poznámka: Inspirací mi byla písnička 'Glassy Sky'.

I ticho je hlasité

13. dubna 2017 v 11:18 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy
Promiň. Je mi to líto. Omlouvám se. Jak jinak to mám ještě říct? すみません! Už nevím!

Tak to prosím zkus pochopit. Já vím, že je to těžké, ale jsem zoufalý.

Není to tak, že bych s tebou nechtěl mluvit, když jen dlouho sedíme naproti sobě bez jediného slova. Já chci! Chtěl bych, ani nemáš tušení jak! Těkám očima sem a tam, hraji si s prsty, potí se mi dlaně, nervózně poklepávám nohou do země. Snažím se najít téma. Vážně ano! Napadají mě různé sféry. Historie, filmy, literatura, sport, dokonce můj osobní život, ale pak to všechno zamítnu. Nic z toho mě v tu chvíli vlastně vůbec nebaví. Pak už mám v hlavě jen prázdno.

Nakonec to nevydržíš. Zeptáš se mě nad čím přemýšlím a já vždycky odvětím, že vlastně nad ničím, protože právě v tuto chvíli opravdu nejsem schopen nad ničím přemýšlet a prožívám totální blackout mozku.

A pak to přichází. Nevydržíš to. Uhldíš dlaní do stolu, až nadskočím a není pochyb o tom, že jsi naštvaný.

"Tak už něco řekni!" zvýšíš hlas.

"Ale já nevím co! Kdybych to věděl, řeknu ti to!"

Založíš si ruce na prsou tak, jak to děláš vždycky, když tě něco vytáčí a vzdychneš. A to mě vždycky dopálí. Nikdy ti to ale nedám najevo. Pokračuji v mlčení. Čekám na to, co stojí v teď už obvyklém scénáři.

Nemýlím se. Odfrkneš si, zatímco já zatínám ruce v pěst, až mi křupají klouby. Neni pochyb, že jsi ze mě zklamaný. Přesto ti na to neumím nic říct, ale přesně v ten moment mluvím sám k sobě. Říkám si, jak by bylo fajn být zrovna teď sám. Daleko od všech lidí a nemuset nikomu nic říkat. Jen si mlčet tak dlouho, jak bych chtěl.

Gradace. Ztrácíš nervy. Zvedáš se od stolu a odcházíš. Dříve jsem tě zastavoval, ale když jsi se skutečně zastavil, slova mi pořád chyběla. Proto jsem se už přestal snažit.

Ale přeji si to pořád. Mluvit s tebou bez jakýchkoliv komplikací. Dříve to bylo jednoduché, dokonce ta nejjednodušší věc na světě. Teď jsem rád, že ti povím vůbec něco. Nedivím se ti. Vím, že je to težké pochopit, já sám se v tom ztrácím a nakonec vždycky dojde k tomu výpadku a než se nahodím zpátky, ztrácíš zájem, protože tě to rozčílí.

Ale někdy mám toho tolik na srdci, že nevím, kde začít. Vychrlil bych všechno všem, ale z nějakého důvodu, který (prosím nenaštvi se) neznám, ti neřeknu ani ň. Zajímalo by ho to vůbec? Pochopil by mé nadšení? Sdílel by ho? Ne. Myslím si, že ne a tak to ani před tebou nezačínám. Chápu, že se snažíš zajímat o tyhle věci, ale nemyslím si, že tě ta nadšení, moje nadšení, ač jsou malá a téměř bezvýznamná, zajímají někoho, jako ty.

Tohle neber jako urážku ani jako stížnost. Ber to spíš jako vyznání, protože než bych ti tohle všechno řekl, přerušil bys mě a nikam bychom se nedostali. Nebo bych mlčel.

Takže až si to přečteš, a doufám, že ano, zapřemýšlej. Mlč. Pak možná pochopíš moje ticho.

Bezdrátové připojení

5. března 2017 v 23:20 | VeryVeri |  Moje povídky
5. března
17:56 UTC

309V: Dneska se mi zdál šílený sen.

606S: Povídej.

309V: Byla jsem v lese. Utíkala jsem a neměla jsem tušení kam. Jediné, co jsem věděla, bylo, že mě někdo pronásledoval. Jako kdybych měla amnésii. To, že mě někdo chce chytit, jsem poznala jen díky hluku kdesi za mými zády. Vyskočila jsem na jeden ze stromů a schovala se mezi větve. Z nějakého důvodu bylo skákání na stromy jednoduché. Slyšela jsem, jak se jejich hlasy přibližují a pak, jako kdybych snad měla sen ve snu, jsem se ocitla na opuštěné dálnici.Takové ticho tam bylo. Jenom já a za mnou i přede mnou nekonečný pruh asfaltu. Chtěla jsem se rozběhnout, ale když jsem to zkusila, bolelo to. Jako kdyby mé nohy byly zlomené, ale přitom jsem mohla normálně stát. Dává to smysl?

606S: Sny většinou smysl nedávají. A každý den a každou noc se mění. To se mi na nich líbí. Vždycky tě překvapí, když to nejmíň čekáš. Ať už svým příběhem, nebo třeba barvami.

309V: No jo. Asi máš pravdu.

606S: No a co bylo pak?

309V: Nakonec na té dálnici přece jen někdo byl.

606S: Fakt? A znala jsi ho?

309V: Měla jsem spíš pocit, že ho znám. Vztahoval ke mě ruce a volal mé jméno. Znělo to tak radostně. Jako kdybychom se viděli po strašně dlouhé době nebo se znali jen z vyprávění. Ale z nějakého důvodu se nemohl hýbat úplně stejně jako já. Jeho oči... Panebože bylo to tak reálné, že si pamatuju i takové detaily.

606S: No tak mě nenapínej. Za chvíli budu muset jít spát.

309V: No vlastně. Promiň. Zapomněla jsem na časový posun.

309V: V očích jsem mu viděla všechno. I přes to, jak daleko jsme od sebe stáli, neschopni sebemenšího pohybu a nad námi čistě modré nebe, na kterém letělo jediné letadlo, směřující do západu slunce za jeho zády. I přes to jsem z jeho očí dokázala vyčíst vše, co mi chtěl říct.

606S: Zní to tak živě. Když si to představím... taky bych to chtěl zažít. Alespoň ve snu.

309V: Nechtěl. Představ si to: napřed před někým utíkáš a pak najednou, když se chceš k někomu ty sám přiblížit, nejde to.

606S: Ale zní mi to zvláštně povědomě. Trošku náš případ, nemyslíš? Každej z nás žije na opačném konci planety, která nemá konec přesně jako ta dálnice, protože je svým způsoběm koulí. I kdybychom chtěli sebevíc, bylo by nemožné, že se dotknout. A stále je. Navíc oba dva mluvíme jinými jazyky a naše hodnoty a zvyky jsou jiné v určitých věcech. Přesto se nám často stává, že natrefíme na spoustu věcí, které máme společné a častokrát napíšeme dokonce stejnou větu.

309V: Nevím, co bych ti na to měla napsat. Tohle jsem nečekala. Popravdě jsem nad tím ani tak nepřemýšlela, ale jo. Chápu, co tím myslíš. Jenom mám teď jakýsi zvláštní pocit.

606S: Zváštní pocit?

309V: Ohledně toho, kdo tam na mě volal... Mám pocit, že jsi to byl ty.

606S: Neuvěříš...

309V: Co se děje?

606S: Taky jsem měl minulou noc sen. A taky byl tak živý, že si ho pamatuju. Viděl jsem tě.

309V: Panebože.

606S: Nic zvláštního se v tom snu nedělo. Nelétal jsem v oblacích, ani jsem neměl žádnou superschopnost. Prostě jsem šel po ulici. Koukal jsem do výloh obchodů a do prosklených kaváren a v jedné z nich jsem tě uviděl. Nic jsme si neřekli, ale všimla sis mě. Mělas jeden pramen vlasů přitažený černou sponkou a bílé vlasy, jaké chceš. A i když jsme v mém snu byli cizinci, usmáli jsme se na sebe.

309V: Jako kdybychom byli propojení. To, že máme stejné zájmy, to má kdekdo, ale dva živé sny o nás dvou navzájem a v jednu noc?

606S: Na co myslíš předtím než usneš?

309V: Proč se na to ptáš?

606S: Někde jsem četl, že když na něco před spaním myslíš, tak potom se ta daná věc objeví v tvých snech.

309V: Taky jsem to...počkej. Tys na mě včera před spaním myslel?!

606S: Jo. Klidně to přiznám. A teď vím, že ty na mě taky.

309V: Hele nefandi si.

606S: No fajn, no fajn. Stejně vím, že jo.

309V: A co se změní tím, že to víš?

606S: Skoro nic.

309V: Skoro?

606S: Jenom teď na tebe budu myslet pokaždé, když půjdu spát, moje půlnoční myšlenko.

Záře

10. února 2017 v 19:29 | VeryVeri |  Moje povídky
"Kdo jsi?"

"To bych se měl zeptat já tebe."

"Ale jak to mám vědět?" vyvalím na něj překvapeně oči.

"To tys mě stvořila." odpoví, jakoby ta skutečnost byla nejvšednější věcí na světě a prohlíží si sám sebe.

"Žlutá? Pěkné." zamumlá.

"Já? To musí být nějaký omyl." zavrtím hlavou a zamrkám. Třeba jenom špatně vidím.

"A jaký omyl prosím tě? Ne. Prosím neříkej mi, že jsi další osoba s duševní poruchou. Tohle už mě nebaví." vzdychne. ledově modré oči přitom protočí a posadí se na lavičku vedle mě.

"Nejsem blázen!" rozkřiknu se na něj a mám chuť ho praštit.

"No tak fajn." odsekne a poposedne si dál ode mě, jakoby snad věděl o tom, co by se mohlo stát. Jeho černé vysoké boty se stříbrnými rolničkami na tkaničkách přitom slabě zacinkají. Hlasitě vydechne a z úst mu vyletí obláček páry. Na hlavě má žlutou kapuci a tak mu do tváře nevidím.

"A-ale jak jsem tě mohla stvořit?" stejně mi to nedá. Ale je to absurdní. Jak bych mohla stvořit někoho z ničeho, aniž jsem o jeho stvoření vůbec uvažovala?

Zasměje se a otočí hlavu směrem ke mně. Proč jsem mu vybrala stříbrné vlasy?

"Nevím, proč zrovna ty, ani nevím jak a proč vypadám, tak jak vypadám." řekne jenom a namotá si pramen lesklých vlasů, který mu spadá do čela na prst, a po chvíli jej zase pustí.

"Tak se podívej." po chvíli mlčení mi odhalí své bílé předloktí.

Cože? Těsně u zápěstí má vytetováno mé jméno a dnešní datum. Za datem je pomlčka a za ní stojí: "Konec cesty".

"Co to je?" unikne mi.

"Jakási smlouva." šibalsky se na mě zašklebí a stáhne si kanárkově žlutý rukáv zase zpátky.

"Smlouva o čem?" musím se ptát dál jako tříleté dítě, které objevuje svět.

"Mám tu být s tebou." jeho oči se zahledí před sebe a on se nakloní. Rukama se přitom opře do stehen. Když to udělá, všimnu si, že na pravém uchu se mu houpá lesklá náušnice s motýlkem.

"A co to znamená konec cesty?" nemůžu si pomoct.

"Tohle platí pro nás pro oba."

Přejede mi mráz po zádech a otřesu se.

"To jako, že umřu?"

"Ale ne. ty trubko." ťukne mi ukazováčkem doprostřed čela. Je studený jako led, jakoby v něm neproudila žádná krev. Něco mi v tu chvíli dojde.

"Ty nejsi člověk, že ne?"

"Ne to nejsem." Zapře se o lavičku a poté z ní vyskočí až mu boty znovu zacinkají.

"Projdeme se? Někde jsem četl, že když lidi chodí, líp se jim pak mluví." pozvedne jeden koutek do jakéhosi poloúsměvu a kývne hlavou směrem k chodníku.

"Taky jsem to četla." přitakám trochu zaskočeně a vstanu. Na to, abych vyskočila stejně jako on, se opravdu necítím.

Chvíli mlčky jeme vedle sebe po praskajícím zledovatělém chodníku, ruce v kapsách, od úst nám stoupají bílé obláčky páry, jako když se foukne do pudřenky. A rolničky nesmí chybět.

"Proč se otáčíš pokaždé, když někdo projde kolem?" podiví se po chvíli a mírně nakloní hlavu na stranu.

"No přece musí slyšet to zvonění." vysvětlím, ale on jen prudce zavrtí hlavou.

"Nikdo kromě tebe to neslyší. V tom je ten vtip." založí si ruce na týl a hlasitě zívne.

"Nejspíš jsem se zbláznila." při té myšlence si ani neuvědomím, že zničehonic stojím a zírám na zledovatělou zem před sebou.

Ujde ještě pár kroků, ale když si všimne, že jde sám, otočí se a rychlým krokem se vrátí. Zastaví se až těsně u mě a zadívá se mi do očí. Všimnu si, že se mu na čele objevilo pár vrásek.

Myslím, že mě neslyšel. Už otevírám pusu, abych mu odsekla, že na tom, co jsem před chvílí vychrlila, stejně nezáleží, ale jeden z jeho bledých prstů skončí přitisknutý na mých rtech, tak rychle, až sebou trhnu.

"Nezbláznila, sama jsi mi to před chvílí řekla, nepamatuješ si? Jen ti to není jasné, to je všechno." sundá ukazovček z mých úst.

Tak to se trefil.

"Ale jak to, že to můžu slyšet jenom já?" tlumeným hlasem mu odpovím.

"Máš ve zvyku pokládat otázky, na které neznám odpověď." Ušklíbne se a já se na něj zamračím.

"Nemůžu ti říct, proč to tak je. Prostě to tak je. Já sám nevím proč. Jediné, co vím je to, že mě můžeš slyšet a vidět jenom ty a nikdo jiný." pokračuje. Pak se otočí a znovu se rozejde.

"Počkej!" rozběhnu se za ním.

"T-takže jestli to správně chápu, tak jsi něco jako můj anděl?" vykoktám ze sebe a chytím ho za rukáv mikiny, aby zastavil.

"K andělovi mám daleko, ale v podstatě máš pravdu." zadívá se na čistě modrou oblohu.

"Ale když nejsi anděl, tak kdo teda jsi?"

"Někdo, kdo tě má dělat šťastnou." odtrhne oči od oblohy a usměje se na mě. Ne žádný šibalský úsměv. Prostě normální. Srdečný. Slyšela jsem dobře? Vážně jsem si stvořila někoho, jako je on jen proto, abych byla šťastná? Kdy mě to napadlo?

"A-Ale..." nevzmůžu se téměř na nic.

"Viděl jsem tě. Kdysi. Pořád jsi byla sama. Někdy ti to nevadilo, někdy hrozně moc. Byla to jenom otázka času."

"T-tys mě pozoroval? Odkud?"

"Moc se ptáš. To není důežité. Nejdůležitější je to právě teď. Teď totiž začíná můj úkol. Tak pojď." potáhne mě za ruku, abych se znovu rozešla. Zdá se mi to, nebo ty rolničky zní hlasitěji?

"Úkol?" pořád se jen ptám, ale je mi jen těžko uvěřitelné, že se tohle děje. Mám pocit, že sním.

"Na to přijdeš na konci cesty." zamrká na mě a jeden pramen zářivých vlasů mu spadne přes oči.

"Guroo, ale co to zname..." nedořeknu. Guroo?!

"Jupí! Konečně mám jméno!" vyskočí do vzduchu, jako malé dítě a v jeho očích vidím dvě jasné jiskřičky.

"Tohle je vždycky ta nejlepší část. Už to muselo přijít každou chvíli!" Směje se a zatočí se mnou. Co to do něj vjelo?

"Takže já jsem Guroo. Rád tě poznávám!" zastaví se a natáhne ke mě ruku. Nejistě ji stisknu.

"Y-yume." představím se. Tak proto mi neřekl své jméno! Čekal na to, až ho řeknu já!

"Díky za jméno Yume! Konečně nějaké super!" poskakuje až mu motýlková náušnice lítá nahoru a dolů. Když se uklidní natolik, že je zase schopen pokračovat dál v téhle roztodivné procházce, jeho úsměv nemizí. Mlčky dojdeme až k zasněženému parku, kde na kraji stojí dětské hřiště. Má dvě houpačky, klouzačku a pískoviště, které je teď zaděláno zelenou sítí. Nikdo tu není. V zimě sem maminky nepouštějí své děti si hrát, protože by si mohly ublížit a tak je všechno přikryté neudusaným sněhem a téměř neviditelné. Zvláštní, jak hodně se toho změnilo od té doby, co jsem byla malá. V tento čas to tu bylo vždycky plné dětí. Sníh nesníh. Ani nevím proč, ale díky téhle zvláštní nostalgické chvilce dostanu chuť se pohoupat. Rozběhnu se, nechám Gurooa Gurooem a posadím se na jednu z houpaček a kývnu na něj, aby se posadil na tu vedle. Nezaváhá ani na okamžik. Jakoby se z nás během rozhovoru, který začal tak dospěle stávaly děti mající radost z každé maličkosti.

Chvíli se houpáme, mlčky, ale s úsměvem, ale jakmile těchhle deset minut radosti pomine, zase se vracíme ke svému dospělému uvažování a za chvíli už jen sedíme a kopeme do sněhu před sebou. Cítím, jak na mě dopadá jakási zvláštní smutnovážná nálada a já ani nevím proč. Možná proto, že je tu stále jedna otázka, které zatím není zodpovězená.

"Tak co se stane, až dojdeme na konec cesty?"

Ticho. Slyším jen jeho dech a rolničky.

"Zmizím."

"I já?"

Zavrtí hlavou.

"Pro tebe všechno začne."

Poznámka: Guroo - záře
Yume - sen

Kam dál