Jaké to je?

26. července 2017 v 0:33 | VeryVeri |  Moje povídky
"Jaké to je mít nejlepšího přítele?"

"Nevím. Žádného takového nemám."

"Ale vždyť jste jmenovala lidi, pro vás důležité, ne?"

"Jo, to jsou moji přátelé."

T"ak proč říkáte, že nikoho takového nemáte?"

"Protože nejsou nejlepší. Nejlepší je špatný slovo, víte? Jako kdybyste si nabrali lžičku Nutelly, snědl ji a pak nabral další, taky ji snědl a řekl: "Ne, tamhleta byla nejlepší." a přitom byly obě naprosto stejný! Nebo to funguje i jinak. Představte si, že vedle vás stojí tři rozdílní lidé. První z nich je běloch, nejslavnější DJ na světě, druhej je asiat, bravůrně hrající na klavír a zahraje vám jakoukoliv skladbu tak, že na ni nezapomenete. No a ten třetí je černoch. Jazzový génius a ten když spustí, přijdete si jako ve snu. A vy milujete všechny tyhle hudební žánry. No tak si vyberte toho nejlepšího?
A stejný je to s přáteli. Ze zákona nejde mít nejlepšího. Máte někoho, s kým trávíte nejvíce času, pak je tu ale někdo, kdo je super pařmen, vtipálek, citlivka, snílek. No a kdybyste to naskládal do jedný osoby, ten člověk by vám za to asi nepoděkoval."

"No a co láska?"

"Už vám někdo řekl, že pokládáte nevhodný otázky?"

"Ne, ještě ne."

"No to je jedno. Stejně vám na ni odpovím. Vlastně ani nevím, proč jsem se vás na to zeptala. Takže láska,jo? Mám jen dvacet minut, tahle debata by mohla trvat daleko déle, než byste si přál, díky týhle otázce, uvědomujete si to? Bože, to kafe už je studený."

"Uvědomuji, jen pokračujte."

"No jo, ale položil jste docela otevřenou otázku."

"Zajímá mě, jestli jste ji našla."

"A proč ji hledat? Promiňte, já zapomněla... lidi bez ní nedovedou vlastně žít. Nebo tohle si alespoň každej normální člověk myslí. Je nám to vtloukáno do hlavy od romantickejch filmu Rosemunde Pilcherový až po složitý algoritmy, který nám mají najít toho pana perfektního. Ale není to zvláštní? Všichni tvrděj, jak je láska zatraceně důležitá, ale to jim neberu, jen si ale vzpomeňte... bez lásky přece žil každej. Myslíte, že jako děti jsme mysleli na něco takovýho jako jestli by stál za hřích ten kluk postávající u klouzačky? V tuhle dobu nás akorát tak zajímalo, jestli dneska kolem domů projede vůz se zmrzkou a my budem volat na rodiče, ať nám hodí z okna peněženku. Ale abyste si nemyslel, že o lásce umím jen kafrat. Jasně, že po ní toužím, jen ji zoufale nehledám."

"Takže na ni čekáte?"

"Jo, v podstatě jo. Je to zlý? Teda, myslíte si to? Protože já si to osobně nemyslím. Užívám si toho bejt nezávislá, zatímco čekám na lásku. Dává to smysl?"

"Myslím, že ano. Tak kde jsou s tím sendvičem?"

"Ta obsluha stojí za nic. Ale kafe tu dělaj dobře i za studena."

"Už vám někdy někdo řekl, že měníte lidem životy?"

"Teď nevím, jestli říct díkybohu ne, nebo bohužel ne. Ale jak se vím líbí být prvním testovacím subjektem? "

"Není to špatné, napoprvé. Jste dobrá."

"To si nemyslím. Teprve dodělávám školu."

"Školu životních změn?"

"Tak nějak. Panebože.. jdu pozdě na přednášku! Ráda jsem vás poznala. Jejda, můj telefon, kde je... á tady! Jako mýmu pokusnýmu králíkovi vám platím sendvič."

"T-to nemusíte."

"Si pište, že jo! Jste můj první zaměstnanec! Nashle!"

"Nashle... páni."
 

Skleněné nebe

7. června 2017 v 20:26 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy

Ani nevím, kolik dní, jako tento už uběhlo. Přestal jsem počítat po první stovce a z velké části z toho, že mě to samotné počítání děsilo. Proč takhle vůbec žiju? Proč jsem se už prostě nesbalil a neodešel někam jinam? Ale dokázal bych to? Nejspíš ne. I když jsem se takřka narodil s prokletím, dalo by se očekávat, že budu silný od narození. Tady se ale spletli.

Čím víc jsem jim byl na očích, tím víc jsem si přál, abych už byl dávno pohřbený někde pod drnem. Slábnu a tenhle proces nekončí a i když jsem hledal cestu ven na světlo, i když jsem se zkoušel stát silným, tyhle pokusy mě ničily ještě víc. Když se na mě dívají pokaždé, když kolem mě projdou. Když se za mnou otáčejí, aby mě ještě jednou mohli spatřit. Spatřit moji tvář, kterou se tak moc snažím skrýt. Ne nejsem slavný. Alespoň ne v dobrém slova smyslu. Dívají se na mě, protože jsou zvědaví. Protože nikoho takového předtím nepotkali. Chtějí si mě zapamatovat, aby o mě mohli vyprávět někomu dalšímu. A to mě bolí.

Přál bych si, abych mohl prostě zmizet. Na chviličku, třeba jen na hodinu denně. Bylo by to jako osvobození. Alespoň na pár okamžiků bych si nepřipadal jako vetřelec, zrůda, ten, na kterého si každý ukazuje a nikdy na mě nezapomenou. Zůstávám v paměti lidem, které neznám, zatímco ti, co mě znají, by mě ze své paměti nejradši vymazali. Ale proč? Co tak hrozného jsem udělal, že si to zasloužím?

"Tyhle myšlenky jsou nebezpečné."

"Nemysli na to."

"Nic takového není pravda."

- Kolikrát mi to psychologové říkali! Z kolika úst s vysokoškolským titulem tohle vyšlo! Ono se vám to řekne, když váš obličej není zničený! Prokletý!

Prý, že se to stalo už dávno. Nepamatuji si přesně kdy ani, že by to bolelo. Jenom vím, že jsem se jednoho rána podíval do zrcadla a vyjekl jsem hrůzou. Od mého levého oka putovaly fialové paprsky, jako kdyby mé oko bylo slunce a ty se táhly, různě se kroutící dolů až k mým rtům. Paprsky postupně přecházely do tmavé hnědé, jako kdybych se opálil na slunci a ta barva se rozlila dolů po mému krku až ke klíční kosti. Bylo mi možná šest, když mi tahle vzpomínka uvízla v paměti. Už neodešla. A můj zjev taky ne.

Zkoušel jsem všechno. Zamaskovat to, ptal jsem se, jestli by nebyla možná operace, ale to znamení, jakoby nechtělo zmizet. Jakoby mi nějaká vyšší moc přikazovala, že tak musím zůstat. Mým jediným štítem se stala samota. Nikdy mi nijak zvlášť nevadilo být sám. Měl jsem klid a nikdo mě nemohl vidět. Ale i když chcete být sami sebevíc a sebedéle, lidem neutečete. Jsou jako mravenci, jsou všude. Dokážou se protáhnout i těmi nejtenčími skulinami a navíc je jich zatraceně moc.

Ale v noci jsou ulice tohoto mraveniště většinou prázdné. Toho času vycházejí monstra a pochybné existence ven. Nikdo je nevidí. Jenom nebe a hvězdy, když mají štěstí. V tuhle dobu sedím venku a dívám se na nebe do jeho miliardy zářících očí. Nikdy nic neřeknou. Jen občas nějaká hvězda tohle skleněné nebe opustí. Lidé tomu říkají, že padá a když se to děje, máme si něco přát. Přitom nemají ani ponětí, že i hvězdy umírají. A způsobujeme to právě my monstra. Hvězdy umírají žalem nad námi. Nad naším smutkem, který nás vždy v noci natolik pohltí, že i kdybychom se ho chtěli zbavit sebevíce, nikdy se nám nepodaří ho vyhnat úplně.

"Viděla jsi ho?"

"Proč to má na obličeji, tati?"

"Já se bojím."

Tyhle věty slýchávám tak často. Chce se mi křičet, utéct a už se nevrátit, nebo prostě jednoduše ukončit veškeré to divadlo, které si neprávem říká život, když je slyším. Ale to já nechci. Na to je můj pud sebezáchovy až příliš silný.

Jediné, co mi zůstalo je to průhledné, skleněné nebe. Skrze něj se můžu dívat na měsíc a alespoň na malou chvilku snít o zemi, kde by byli všichni jako já. Jedině to nebe nic neřekne, nic neprozradí, nesměje se mi, nebojí se mě. Dokud budu žít, bude tahle tajemnost mou součástí. Vytvořil jsm si ho ze střepů mé rozbité duše. Duše, která kdysi neměla ani škrábnutí. Která byla vyleštěná, blýskala se a nakonec byla rozbitá na milion kousků. Ty tvoří mé skleněné nebe. Má sice nějaké praskliny, pár střípků chybí a sem tam pronikne do světa temno vesmíru za ním. Možná je to dobře. Svět občas potřebuje nějakou tu změnu. Ale nikdy neodpustím, že si vybrala mě. Ze všech lidí na světě zrovna já musím nést její tíhu. Proč to udělala? Protože jsem byl dřív silný, síla, kterou bylo potřeba redukovat? Možné to je.

Sedím tak na lavičce, respektive na jejím opěradle, ruce v dlaních, na hlavě kapuci a dívám se nahoru. Tam, kde se dostalo jen malé procento lidí. Užívám si tu samotu. Žádné kecy, žádní lidé, minimum zvuků.

Začíná svítat. Skleněné nebe mizí a nasazuje si modrou roušku. Jak dýchá, objevují se bílé obláčky. Vesmír, přeživší hvězdy, to všechno mizí a je nahrazeno přetvářkou. Nakonec jí i já podléhám. Důsledkem toho se usměji. Sundám si kapuci a v očích se mi zajiskří napřed smutkem, poté přicházející falešnou radostí, kterou už mám výborně natrénovanou. Zvedám se. Mé ruce skončí v kapsách, můj pohled stočím před sebe. Je čas žít další falešný den a prožívat pravdivou noc.

Rozejdu se. Dýchám zrychleně, ale mé srdce už dávno není živé.

Ale možná to tak má být.

----------------------------------------------------------------------------
Poznámka: Inspirací mi byla písnička 'Glassy Sky'.

I ticho je hlasité

13. dubna 2017 v 11:18 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy
Promiň. Je mi to líto. Omlouvám se. Jak jinak to mám ještě říct? すみません! Už nevím!

Tak to prosím zkus pochopit. Já vím, že je to těžké, ale jsem zoufalý.

Není to tak, že bych s tebou nechtěl mluvit, když jen dlouho sedíme naproti sobě bez jediného slova. Já chci! Chtěl bych, ani nemáš tušení jak! Těkám očima sem a tam, hraji si s prsty, potí se mi dlaně, nervózně poklepávám nohou do země. Snažím se najít téma. Vážně ano! Napadají mě různé sféry. Historie, filmy, literatura, sport, dokonce můj osobní život, ale pak to všechno zamítnu. Nic z toho mě v tu chvíli vlastně vůbec nebaví. Pak už mám v hlavě jen prázdno.

Nakonec to nevydržíš. Zeptáš se mě nad čím přemýšlím a já vždycky odvětím, že vlastně nad ničím, protože právě v tuto chvíli opravdu nejsem schopen nad ničím přemýšlet a prožívám totální blackout mozku.

A pak to přichází. Nevydržíš to. Uhldíš dlaní do stolu, až nadskočím a není pochyb o tom, že jsi naštvaný.

"Tak už něco řekni!" zvýšíš hlas.

"Ale já nevím co! Kdybych to věděl, řeknu ti to!"

Založíš si ruce na prsou tak, jak to děláš vždycky, když tě něco vytáčí a vzdychneš. A to mě vždycky dopálí. Nikdy ti to ale nedám najevo. Pokračuji v mlčení. Čekám na to, co stojí v teď už obvyklém scénáři.

Nemýlím se. Odfrkneš si, zatímco já zatínám ruce v pěst, až mi křupají klouby. Neni pochyb, že jsi ze mě zklamaný. Přesto ti na to neumím nic říct, ale přesně v ten moment mluvím sám k sobě. Říkám si, jak by bylo fajn být zrovna teď sám. Daleko od všech lidí a nemuset nikomu nic říkat. Jen si mlčet tak dlouho, jak bych chtěl.

Gradace. Ztrácíš nervy. Zvedáš se od stolu a odcházíš. Dříve jsem tě zastavoval, ale když jsi se skutečně zastavil, slova mi pořád chyběla. Proto jsem se už přestal snažit.

Ale přeji si to pořád. Mluvit s tebou bez jakýchkoliv komplikací. Dříve to bylo jednoduché, dokonce ta nejjednodušší věc na světě. Teď jsem rád, že ti povím vůbec něco. Nedivím se ti. Vím, že je to težké pochopit, já sám se v tom ztrácím a nakonec vždycky dojde k tomu výpadku a než se nahodím zpátky, ztrácíš zájem, protože tě to rozčílí.

Ale někdy mám toho tolik na srdci, že nevím, kde začít. Vychrlil bych všechno všem, ale z nějakého důvodu, který (prosím nenaštvi se) neznám, ti neřeknu ani ň. Zajímalo by ho to vůbec? Pochopil by mé nadšení? Sdílel by ho? Ne. Myslím si, že ne a tak to ani před tebou nezačínám. Chápu, že se snažíš zajímat o tyhle věci, ale nemyslím si, že tě ta nadšení, moje nadšení, ač jsou malá a téměř bezvýznamná, zajímají někoho, jako ty.

Tohle neber jako urážku ani jako stížnost. Ber to spíš jako vyznání, protože než bych ti tohle všechno řekl, přerušil bys mě a nikam bychom se nedostali. Nebo bych mlčel.

Takže až si to přečteš, a doufám, že ano, zapřemýšlej. Mlč. Pak možná pochopíš moje ticho.
 


Bezdrátové připojení

5. března 2017 v 23:20 | VeryVeri |  Moje povídky
5. března
17:56 UTC

309V: Dneska se mi zdál šílený sen.

606S: Povídej.

309V: Byla jsem v lese. Utíkala jsem a neměla jsem tušení kam. Jediné, co jsem věděla, bylo, že mě někdo pronásledoval. Jako kdybych měla amnésii. To, že mě někdo chce chytit, jsem poznala jen díky hluku kdesi za mými zády. Vyskočila jsem na jeden ze stromů a schovala se mezi větve. Z nějakého důvodu bylo skákání na stromy jednoduché. Slyšela jsem, jak se jejich hlasy přibližují a pak, jako kdybych snad měla sen ve snu, jsem se ocitla na opuštěné dálnici.Takové ticho tam bylo. Jenom já a za mnou i přede mnou nekonečný pruh asfaltu. Chtěla jsem se rozběhnout, ale když jsem to zkusila, bolelo to. Jako kdyby mé nohy byly zlomené, ale přitom jsem mohla normálně stát. Dává to smysl?

606S: Sny většinou smysl nedávají. A každý den a každou noc se mění. To se mi na nich líbí. Vždycky tě překvapí, když to nejmíň čekáš. Ať už svým příběhem, nebo třeba barvami.

309V: No jo. Asi máš pravdu.

606S: No a co bylo pak?

309V: Nakonec na té dálnici přece jen někdo byl.

606S: Fakt? A znala jsi ho?

309V: Měla jsem spíš pocit, že ho znám. Vztahoval ke mě ruce a volal mé jméno. Znělo to tak radostně. Jako kdybychom se viděli po strašně dlouhé době nebo se znali jen z vyprávění. Ale z nějakého důvodu se nemohl hýbat úplně stejně jako já. Jeho oči... Panebože bylo to tak reálné, že si pamatuju i takové detaily.

606S: No tak mě nenapínej. Za chvíli budu muset jít spát.

309V: No vlastně. Promiň. Zapomněla jsem na časový posun.

309V: V očích jsem mu viděla všechno. I přes to, jak daleko jsme od sebe stáli, neschopni sebemenšího pohybu a nad námi čistě modré nebe, na kterém letělo jediné letadlo, směřující do západu slunce za jeho zády. I přes to jsem z jeho očí dokázala vyčíst vše, co mi chtěl říct.

606S: Zní to tak živě. Když si to představím... taky bych to chtěl zažít. Alespoň ve snu.

309V: Nechtěl. Představ si to: napřed před někým utíkáš a pak najednou, když se chceš k někomu ty sám přiblížit, nejde to.

606S: Ale zní mi to zvláštně povědomě. Trošku náš případ, nemyslíš? Každej z nás žije na opačném konci planety, která nemá konec přesně jako ta dálnice, protože je svým způsoběm koulí. I kdybychom chtěli sebevíc, bylo by nemožné, že se dotknout. A stále je. Navíc oba dva mluvíme jinými jazyky a naše hodnoty a zvyky jsou jiné v určitých věcech. Přesto se nám často stává, že natrefíme na spoustu věcí, které máme společné a častokrát napíšeme dokonce stejnou větu.

309V: Nevím, co bych ti na to měla napsat. Tohle jsem nečekala. Popravdě jsem nad tím ani tak nepřemýšlela, ale jo. Chápu, co tím myslíš. Jenom mám teď jakýsi zvláštní pocit.

606S: Zváštní pocit?

309V: Ohledně toho, kdo tam na mě volal... Mám pocit, že jsi to byl ty.

606S: Neuvěříš...

309V: Co se děje?

606S: Taky jsem měl minulou noc sen. A taky byl tak živý, že si ho pamatuju. Viděl jsem tě.

309V: Panebože.

606S: Nic zvláštního se v tom snu nedělo. Nelétal jsem v oblacích, ani jsem neměl žádnou superschopnost. Prostě jsem šel po ulici. Koukal jsem do výloh obchodů a do prosklených kaváren a v jedné z nich jsem tě uviděl. Nic jsme si neřekli, ale všimla sis mě. Mělas jeden pramen vlasů přitažený černou sponkou a bílé vlasy, jaké chceš. A i když jsme v mém snu byli cizinci, usmáli jsme se na sebe.

309V: Jako kdybychom byli propojení. To, že máme stejné zájmy, to má kdekdo, ale dva živé sny o nás dvou navzájem a v jednu noc?

606S: Na co myslíš předtím než usneš?

309V: Proč se na to ptáš?

606S: Někde jsem četl, že když na něco před spaním myslíš, tak potom se ta daná věc objeví v tvých snech.

309V: Taky jsem to...počkej. Tys na mě včera před spaním myslel?!

606S: Jo. Klidně to přiznám. A teď vím, že ty na mě taky.

309V: Hele nefandi si.

606S: No fajn, no fajn. Stejně vím, že jo.

309V: A co se změní tím, že to víš?

606S: Skoro nic.

309V: Skoro?

606S: Jenom teď na tebe budu myslet pokaždé, když půjdu spát, moje půlnoční myšlenko.

Záře

10. února 2017 v 19:29 | VeryVeri |  Moje povídky
"Kdo jsi?"

"To bych se měl zeptat já tebe."

"Ale jak to mám vědět?" vyvalím na něj překvapeně oči.

"To tys mě stvořila." odpoví, jakoby ta skutečnost byla nejvšednější věcí na světě a prohlíží si sám sebe.

"Žlutá? Pěkné." zamumlá.

"Já? To musí být nějaký omyl." zavrtím hlavou a zamrkám. Třeba jenom špatně vidím.

"A jaký omyl prosím tě? Ne. Prosím neříkej mi, že jsi další osoba s duševní poruchou. Tohle už mě nebaví." vzdychne. ledově modré oči přitom protočí a posadí se na lavičku vedle mě.

"Nejsem blázen!" rozkřiknu se na něj a mám chuť ho praštit.

"No tak fajn." odsekne a poposedne si dál ode mě, jakoby snad věděl o tom, co by se mohlo stát. Jeho černé vysoké boty se stříbrnými rolničkami na tkaničkách přitom slabě zacinkají. Hlasitě vydechne a z úst mu vyletí obláček páry. Na hlavě má žlutou kapuci a tak mu do tváře nevidím.

"A-ale jak jsem tě mohla stvořit?" stejně mi to nedá. Ale je to absurdní. Jak bych mohla stvořit někoho z ničeho, aniž jsem o jeho stvoření vůbec uvažovala?

Zasměje se a otočí hlavu směrem ke mně. Proč jsem mu vybrala stříbrné vlasy?

"Nevím, proč zrovna ty, ani nevím jak a proč vypadám, tak jak vypadám." řekne jenom a namotá si pramen lesklých vlasů, který mu spadá do čela na prst, a po chvíli jej zase pustí.

"Tak se podívej." po chvíli mlčení mi odhalí své bílé předloktí.

Cože? Těsně u zápěstí má vytetováno mé jméno a dnešní datum. Za datem je pomlčka a za ní stojí: "Konec cesty".

"Co to je?" unikne mi.

"Jakási smlouva." šibalsky se na mě zašklebí a stáhne si kanárkově žlutý rukáv zase zpátky.

"Smlouva o čem?" musím se ptát dál jako tříleté dítě, které objevuje svět.

"Mám tu být s tebou." jeho oči se zahledí před sebe a on se nakloní. Rukama se přitom opře do stehen. Když to udělá, všimnu si, že na pravém uchu se mu houpá lesklá náušnice s motýlkem.

"A co to znamená konec cesty?" nemůžu si pomoct.

"Tohle platí pro nás pro oba."

Přejede mi mráz po zádech a otřesu se.

"To jako, že umřu?"

"Ale ne. ty trubko." ťukne mi ukazováčkem doprostřed čela. Je studený jako led, jakoby v něm neproudila žádná krev. Něco mi v tu chvíli dojde.

"Ty nejsi člověk, že ne?"

"Ne to nejsem." Zapře se o lavičku a poté z ní vyskočí až mu boty znovu zacinkají.

"Projdeme se? Někde jsem četl, že když lidi chodí, líp se jim pak mluví." pozvedne jeden koutek do jakéhosi poloúsměvu a kývne hlavou směrem k chodníku.

"Taky jsem to četla." přitakám trochu zaskočeně a vstanu. Na to, abych vyskočila stejně jako on, se opravdu necítím.

Chvíli mlčky jeme vedle sebe po praskajícím zledovatělém chodníku, ruce v kapsách, od úst nám stoupají bílé obláčky páry, jako když se foukne do pudřenky. A rolničky nesmí chybět.

"Proč se otáčíš pokaždé, když někdo projde kolem?" podiví se po chvíli a mírně nakloní hlavu na stranu.

"No přece musí slyšet to zvonění." vysvětlím, ale on jen prudce zavrtí hlavou.

"Nikdo kromě tebe to neslyší. V tom je ten vtip." založí si ruce na týl a hlasitě zívne.

"Nejspíš jsem se zbláznila." při té myšlence si ani neuvědomím, že zničehonic stojím a zírám na zledovatělou zem před sebou.

Ujde ještě pár kroků, ale když si všimne, že jde sám, otočí se a rychlým krokem se vrátí. Zastaví se až těsně u mě a zadívá se mi do očí. Všimnu si, že se mu na čele objevilo pár vrásek.

Myslím, že mě neslyšel. Už otevírám pusu, abych mu odsekla, že na tom, co jsem před chvílí vychrlila, stejně nezáleží, ale jeden z jeho bledých prstů skončí přitisknutý na mých rtech, tak rychle, až sebou trhnu.

"Nezbláznila, sama jsi mi to před chvílí řekla, nepamatuješ si? Jen ti to není jasné, to je všechno." sundá ukazovček z mých úst.

Tak to se trefil.

"Ale jak to, že to můžu slyšet jenom já?" tlumeným hlasem mu odpovím.

"Máš ve zvyku pokládat otázky, na které neznám odpověď." Ušklíbne se a já se na něj zamračím.

"Nemůžu ti říct, proč to tak je. Prostě to tak je. Já sám nevím proč. Jediné, co vím je to, že mě můžeš slyšet a vidět jenom ty a nikdo jiný." pokračuje. Pak se otočí a znovu se rozejde.

"Počkej!" rozběhnu se za ním.

"T-takže jestli to správně chápu, tak jsi něco jako můj anděl?" vykoktám ze sebe a chytím ho za rukáv mikiny, aby zastavil.

"K andělovi mám daleko, ale v podstatě máš pravdu." zadívá se na čistě modrou oblohu.

"Ale když nejsi anděl, tak kdo teda jsi?"

"Někdo, kdo tě má dělat šťastnou." odtrhne oči od oblohy a usměje se na mě. Ne žádný šibalský úsměv. Prostě normální. Srdečný. Slyšela jsem dobře? Vážně jsem si stvořila někoho, jako je on jen proto, abych byla šťastná? Kdy mě to napadlo?

"A-Ale..." nevzmůžu se téměř na nic.

"Viděl jsem tě. Kdysi. Pořád jsi byla sama. Někdy ti to nevadilo, někdy hrozně moc. Byla to jenom otázka času."

"T-tys mě pozoroval? Odkud?"

"Moc se ptáš. To není důežité. Nejdůležitější je to právě teď. Teď totiž začíná můj úkol. Tak pojď." potáhne mě za ruku, abych se znovu rozešla. Zdá se mi to, nebo ty rolničky zní hlasitěji?

"Úkol?" pořád se jen ptám, ale je mi jen těžko uvěřitelné, že se tohle děje. Mám pocit, že sním.

"Na to přijdeš na konci cesty." zamrká na mě a jeden pramen zářivých vlasů mu spadne přes oči.

"Guroo, ale co to zname..." nedořeknu. Guroo?!

"Jupí! Konečně mám jméno!" vyskočí do vzduchu, jako malé dítě a v jeho očích vidím dvě jasné jiskřičky.

"Tohle je vždycky ta nejlepší část. Už to muselo přijít každou chvíli!" Směje se a zatočí se mnou. Co to do něj vjelo?

"Takže já jsem Guroo. Rád tě poznávám!" zastaví se a natáhne ke mě ruku. Nejistě ji stisknu.

"Y-yume." představím se. Tak proto mi neřekl své jméno! Čekal na to, až ho řeknu já!

"Díky za jméno Yume! Konečně nějaké super!" poskakuje až mu motýlková náušnice lítá nahoru a dolů. Když se uklidní natolik, že je zase schopen pokračovat dál v téhle roztodivné procházce, jeho úsměv nemizí. Mlčky dojdeme až k zasněženému parku, kde na kraji stojí dětské hřiště. Má dvě houpačky, klouzačku a pískoviště, které je teď zaděláno zelenou sítí. Nikdo tu není. V zimě sem maminky nepouštějí své děti si hrát, protože by si mohly ublížit a tak je všechno přikryté neudusaným sněhem a téměř neviditelné. Zvláštní, jak hodně se toho změnilo od té doby, co jsem byla malá. V tento čas to tu bylo vždycky plné dětí. Sníh nesníh. Ani nevím proč, ale díky téhle zvláštní nostalgické chvilce dostanu chuť se pohoupat. Rozběhnu se, nechám Gurooa Gurooem a posadím se na jednu z houpaček a kývnu na něj, aby se posadil na tu vedle. Nezaváhá ani na okamžik. Jakoby se z nás během rozhovoru, který začal tak dospěle stávaly děti mající radost z každé maličkosti.

Chvíli se houpáme, mlčky, ale s úsměvem, ale jakmile těchhle deset minut radosti pomine, zase se vracíme ke svému dospělému uvažování a za chvíli už jen sedíme a kopeme do sněhu před sebou. Cítím, jak na mě dopadá jakási zvláštní smutnovážná nálada a já ani nevím proč. Možná proto, že je tu stále jedna otázka, které zatím není zodpovězená.

"Tak co se stane, až dojdeme na konec cesty?"

Ticho. Slyším jen jeho dech a rolničky.

"Zmizím."

"I já?"

Zavrtí hlavou.

"Pro tebe všechno začne."

Poznámka: Guroo - záře
Yume - sen

Tsuyoshiho slabost

3. února 2017 v 17:48 | VeryVeri |  Moje povídky
Slzy. Kanou lidem po tvářích, když jsou smutní, nebo šťastní. A u obou těchhle věcí nám ukazují, že je to extrém. Slzy dokaží očistit. Pláčem si vyčistíme hlavu. Jakoby slzy symbolizovaly naše vzpomínky a myšlenky, kterých se chceme zbavit a pouštíme je v proudech skrz naše oči ven. Takhle to má fungovat.
Moje slzy ale byly jiné. Pálily. Pálily mě tak moc, až jsem si myslel, že přijdu o zrak. Tekly ven ne v pramíncích, ale jako řeka. Skoro hučely.
Nic přes ně nevidím a ani vidět nechci. Kdyby to šlo, chtěl bych se v nich utopit. Jenže i když byly obdařeny takovou mocí, tohle nikdy nedokážou. Proklatě.

Vím jenom, že klečím na zemi, rukama křečovitě svírám koberec a pod mou tváří je nejspíš pořádná kaluž slz. Těžkou hlavu mám opřenou o zem a přes své hlasité a nepravidelné vzlyky, ze kterých se mi ramena zvedají a klesají, neslyším vůbec nic. Ale co mám vlastně slyšet? To ticho, které mě každým dnem víc a víc ubíjí? Nebo hlasy, které jsou pro mě stejně byzvýznamné? Co ještě?!
Mezi vzlyky polknu.

Přišel jsem na to. Přišel jsem na to dřív, než většina lidí přede mnou. Nikdy jim to ale neřeknu. Kdybych to udělal, mysleli by si, že jsem jen blázen nebo že moc přemýšlím a že mi to škodí. Lidi totiž chtějí dál být zaslepení. Dál chtějí žít v té iluzi, které říkáme svět. Najít si dobrou práci, oženit se, mít děti, procestovat celý svět. Ale k čemu to vlastně všechno je? K tomu, abychom na tohle všechno zapomněli, až umřeme? K čemu nám bude hromada majetku, když na konci umřeme úplně stejně, jako kdokoliv jiný?

Tohle jsem dneska zjistil. Aniž bych chtěl, aniž bych se o to jakkoliv zajímal. Prostě to přišlo.

Když odchází. Když mě opouští a nechává mě v tomhle světě samotného. Až teď si uvědomuji, kolik času jsem promarnil a vymlouval se na blbosti jako jsou škola nebo spánek. Blbče! Ale jak jsem to mohl vědět?

A teď o něj přijdu. Prý už jenom dva měsíce. Dívat se každý den na to, jak je pořád bělejší a hubenější. Jak jsou jeho oči čím dál tím víc červenější a jeho rty popraskané. Jak mu řídnou vlasy a jak se usmívá. Ničí mě to. Nemůžu se na to dívat, ale nemůžu ho nechat samotného i když vím, že za chvíli on opustí mě. Ale vždyť jsme si to slíbili! Že zůstaneme spolu ať se děje, co se děje, protože nikdo jiný nám už nezbyl. Za pár měsíců ale zůstanu úplně sám.

Promiň Keitaro. Promiň. Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem tě ochránit a postarat se o tebe. Zajímal jsem se jen o sebe. O svou budoucnost, své pohodlí a snažil se nemyslet na to, jak je ti den ode dne hůř a hůř. Jak se mi ztrácíš před očima. Nedošlo mi, o co přicházím. Nedošlo mi, že s tebou přicházím o část sebe. Že s tvým životem mizí i značná část toho mého. Kdybys mě teď viděl, smál by ses a nejspíš se zeptal, co to tu kruci vyvádím. To bys udělal. Pěkně po svém. Zvedl bys mě ze země a objal by mě, jako to starší bratři dělají. Nejspíš bys to udělal i teď, nehledě na tvůj stav.
Všechno v čem jsem až doposud žil byla jen iluze. Uvědomil jsem si to, to ano, ale pozdě. A už to zpátky nevrátím. Probudil jsem se a něco ti řeknu. Realita je úplně jiná. Bolí. Moc bolí. Žiješ abys zemřel. Tohle mi dneska došlo. Nežiješ pro budoucnost ani pro budoucnost tvých dětí. Přežíváš, abys jednou usnul a už se neprobudil. Až k tomu dojde, povíš mi jaké to je?

Keitaro! Ne prosím! Nechoď! Nenechávej mě tu samotného a probuzeného! Já už neusnu! Potřebuju tě! Potřebuji tě cítit. Dotknout se tě. Slyšet tě. Jestli ne tebe, tak koho? Co se to děje? Nerozumím vůběc ničemu!

Keitaro!


Poznámka: Tsuyoshi = silný

Jeden chybný krok

29. ledna 2017 v 19:52 | VeryVeri
Každý z nás o tom může vyprávět. Každý už někdy udělal něco, čeho později litoval. Třeba: "Proč jsem jí nic neřekl, když se ptala?" nebo "Neměl jsem pít.". Každý z nás se už občas vydal špatným směrem. Někdy si to uvědomujeme ještě předtím, než ten chybný krok uděláme. Často ale, když něco děláme, nepřemýšlíme nad následky a dojde nám to až potom, ale najdou se i tací, kterým to nedojde vůbec. A když jim to někdo vysvětlí, ani to nepovažují za chybu a neuvědomí si to nikdy.

To je potom těžké.

Nebudu vám tady psát žádné rady, jak se tomu, abyste neudělali špatný krok vyvarovat. Psycholog ani nic podobného nejsem a nebudu. Dělat chyby je lidské, ne že ne. Kdybychom nedělali chyby, nestaly by se náhody, nebo bychom se nestali silnějšími a zkušenějšími. Chybné kroky člověka naučí víc, než na jedničku s hvězdičkou napsaný test, nebo výhra na mistrovství světa. Bez chyb by tohle nebylo totiž možné.

Ale téma se jmenuje 'Jeden chybný krok'. Hm.. Víte v čem je vtip? Že nepoznáme, kdy ho uděláme. Nepodíváme se totiž na hodinky a neřekneme: "Jé, za pět minut by měl přijít chybný krok, rychle pryč, ať se to nestane." I když jsou v dnešní době technologie více než vyspělé, tak telepatii či cestování časem zatím neovládáme.

Kdybych vám tady vypsala seznam svých chybných kroků, četli byste tenhle článek tři roky. Každý den jich dělám plno. Mezi lidmi mi přijde, že nejvíce a pak když přijdu domů si říkám, proč jsem udělala tamtu a tamtu blbost a vždycky si říkám, že se musím poučit. Další vtip je v tom, že to snad nikdy neudělám. Kdo to má stejně? A tohle říkám ne proto, že bych se chtěla litovat. Jenom vím, jaká jsem.

A co vy?
Taky jste lidští a chybujete?
Doufám, že ano.

Magnetised

13. srpna 2016 v 13:23 | VeryVeri |  Moje povídky
Nemohl nic. Nic napsat, říct nebo udělat. Cítil se otupělý. Otupělý - lepší slovo by pro to našel těžko. Nedokázal vnímat pocity. Žádná empatie, ani nic takového. V hlavě měl buď úplně prázdno, nebo tak plno, že už v ní nezbylo místo na další přemýšlení. Stál na ulici a ani se nepohnul. Na ostatní by mohl působit jako smyslu zbavený, ale zatím kolem něj nikdo neprošel, ani neprojelo auto. Ironie. Tady se to stalo. Stál na tom místě a nebyl schopen z něj odejít. Civěl bez mrknutí před sebe, jako v transu. Tři roky. A on ani po tak dlouhé době neuronil ani slzu. Ne, že by nechtěl. Rvalo mu to mozek i nitro na kusy. Chtěl křičet, chtěl brečet, ale bez šance. Neuměl to. Nikdy to neuměl. Vítr si mu pohrával s černými vlasy, ale to byl snad jediný pohyb. Hnědé oči se však pořád upíraly na jedno místo.
Viděl ji před sebou, vedle sebe, všude. Jakoby to bylo jen včera. Tmavé vlasy nijak zvlášť upravené, protože nikdy neměla čas. Modré oči, které snad nikdy neztrácely jiskru a její zvučný smích. Vždycky kolem něj energicky poskakovala po chodníku a mu nebývalo nic jiného, než se usmívat. Pohazovala krátkými vlasy sem a tam a nepřestávala mluvit. Ronia. Skoro jako dcera toho loupežníka. S tímhle jménem byla jedinečná, i když ho neměla ráda. Byli nejlepší kamarádi snad od narození. Už si ani nedokázal vybavit, kdy to všechno začalo. Ronia s ním byla prostě odjakživa. Ale teď byla pryč a on s tím nemohl nic udělat. Kdyby se daly nějaké věci alespoň zapomenout.
Ronia a její úsměv. Její hlas. Její obličej, který mu vždycky zvedl náladu. Chodník. Hřiště na které ten den šli. Houpačky. Smích. Radost. Cesta zpět za stmívání. "Merline! Merline tak podívej se!" Prázdná cesta a Ronia uprostřed ní. "Zakázaný a nejlepší!" Ronia vykříkující radostí, tančící na silnici.
Výstřel. Skrčil se. Druhý. Lehl si na zem. Ticho. Zvedl hlavu. "Ronio!" Zakřičel. Ležela na cestě. Odtáhl ji na stranu. "Ronio!" otočil ji. Jeho hlas měl čím dál paničtější ráz. Žádná odpověď. Ronia s očima zavřenýma. Krvavá rána. Slzy "Bude to dobrý." ujišťoval ji a zároveň i sebe. To bylo naposledy, co brečel."Merline." Ronia zasípala a podívala se na něj. "Zavolám rychlou. Budou tu za chvilku. Vydrž." Lovil v kapse mobil a ruku položil na ránu. "Merline..." - "Jo?" podíval se jí do očí. Ronia pomalu zamrkala. Stiskl jí ruku pevněji. "Budeš mít málo kreditu." pokusila se o úšklebek. I přes slzy se zasmál. Nechtěl ji zklamat. Znovu ťukal na mobilu. Věděl co tím myslí, ale nechtěl si to přiznat. Nikdy. "Nedělej to." Dotkla se jednou rukou jeho tváře. Podíval se jí do skelných očí. Přitáhl si ji do náručí."Nepustím tě. Nenechám tě." - "Musíš." Zavzlykal a pohladil ji po tváři. Připustil si to. Tak rychle. Jako lusknutím prstů. "Bojím se." zasípala znovu. "Všechno bude dobrý, slyšíš? Všechno. Neboj. Zase se uvidíme." Pokusil se o úsměv. "Merline?" - "Copak?" pohotově odpověděl. "Vyprávěj něco." - "Dobře. První večer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil od jakékoliv obydlené končiny. " Na nic jiného, než na Malého Prince si momentálně nebyl schopen vzpomenout."Byl jsem opuštěnější než trosečník na voru uprostřed oceánu. Dovedete si proto představit, jaké bylo mé překvapení, když mě za úsvitu probudil zvláštní hlásek:" Ronia mu ruku stiskla pevněji. Viděl, jak zavírá oči. Věděl, že za chvilku bude sám.
"Prosím pěkně...nakresli mi beránka...
„Cože?
„Nakresli mi beránka... Ronio?" Ticho. "RONIO!" zakřičel.
Chtěl najít toho, co tu udělal. Chtěl ho zmlátit od slepoty do bezvědomí, tak, že by to nepřežil. Stejně by ale všechno zůstalo bez změny a mu by to nestačilo. Ronia je pryč už napořád.. Proč se to stalo? Proč se takové věci vůbec dějí? Řídí to tam nahoře někdo? Jestli ano, tak proč?! Co udělal s jeho Roniou?
Jak má teď žít? Otupěle? Už to bylo pár měsíců, co osaměl úplně. Bez Ronii, bez rodiny, bez všech kolem. Nestihl jí to říct. Nestihl jí říct spoustu věcí. Byl k ní připoutaný jako magnet i když jeden pól už nefungoval. Nebylo to spravedlivé. Pro ni ani pro něj. Měl zoufalou touhu říct lidem, že všechna láska jednou skončí. Někdy skončí dokonce ještě dřív, než začne a to je špatně. Teď už věděl, jak se cítila Julie, když přišla o Romea. Měl pocit, že už se nikdy nezamiluje. Jeho láska je pryč a stejně tak pocit lásku cítit.

Byl otupělý. Jako stín, který nemluví a ani necítí. Vůbec nic. Myslel jen na Roniu. Myslí na ni každý den a na kalendáři odškrtává, kolik ještě zbývá dní, než se zase setkají. Věděl, že už to bude jen chvilka.

30. největších problémů potterheads

10. dubna 2016 v 15:12 | VeryVeri
Zdravím! Určitě se tu mezi vámi najdou nějací kouzelníci a čarodějky, kteří žijí někdy více ve světě Harryho Pottera, než v realitě. Hlásím se k vám a protože i tohle obnáší nějaké problémy a strasti, rozhodla jsem se sepsat co možná nejvíce potterheadských problémů.
  1. Když sedíte ve škole, znuděně zíráte z okna a říkáte si, jak je možné, že vám zase ujel vlak.
  2. Když chcete patřit do Zmijozelu a nějaký moták vám na to řekne, že je to přece ZLÁ kolej.
  3. Když je Harry Potter BRITSKÝ a všechny zábavní parky jsou v USA!
  4. Když Vám někdo řekne, že mu stačilo se podívat na filmy.

5. Když máte potřebu o HP mluvit každý den, ale okolí to vidí jinak a vy nemáte s kým si popovídat.


6. Ten moment, když lidi nechápou, proč máte rádi Draca, Voldyho nebo Bellatrix.


7. Pocit když se ráno probudíte do reality a zdálo se Vám, že chodíte do Bradavic.

8. Hledáte, kam se můžete přihlásit v ČR do famfrpálového družstva a zjistíte, že žádné není.


9. Skoro vždy, když chcete někoho povzbudit vás napadne vhodný citát, cítíte se jako Brumbál, ale nikdy ten citát nevyslovíte.


10. Když máte přátele Potterheady jen na facebooku.
11. Tak moc toužíte vidět filmy o Pobertech a zakladatelích.
12. Prostě musíte napsat fanfikci.
13. Nikdy se nenabažíte knížek a filmů a vždy v nich hledáte něco nového.

14. Když zjistíte, že si Lenka nevzala Nevilla.

15. Neodpustíte Rowlingové Freda, Snapea a Siriuse.

16. Když už se dostanete do Harry Potter studia, strávíte tam půl dne a nechce se vám pryč.

17. Váš/e budoucí manžel/manželka musí mít rád Harryho Pottera.

18. Váš první character crush byl Oliver Wood.

19. Brečíte po shlédnutí 4 hodinového přenosu z poslední premiéry.

20. Se svou hůlkou zkoušíte "švihnout a mávnout!"

21. Sbíráte naprosto cokoliv s tématikou HP a je jedno, kolik to stojí.

22. Tak nějak se snažíte nenápadně přesvědčit ostatní, ať začnou číst knihy.

23. Chcete být spisovatelem a dokázat to, co Rowlingová.

24. Při návštěvě knihkupectví se vždy stavíte k regálu s HP knihami a díváte se, kolik se jich prodalo.

25. Z Very Potter Muzikálu znáte všechny písničky.

26. Nostalgicky vzpomínáte na dobu, kdy běžel v kinech trailer na Vězně z Azkabanu a to jste ještě nevěděli, že ten bude nejlepší!
27. Ani nevíte proč, ale milujete sovy.

28. Když vám na starém Pottermore vyšel Zmijozel a nový vás zařadí ho Mrzimoru. (Chybí mi ten starý. :( )

29.Nemůžete se dočkat Fantastických zvířat a kde je najít a prostě musíte jít na premiéru.

30. Nikdo nedokáže dostatečně pochopit, jak moc pro vás HP znamená.

Dům, pokoj, střecha

15. ledna 2016 v 21:43 | VeryVeri |  Něco málo z mojí hlavy
Prázdný dům, kde sotva uslyšíte nějaký jiný zvuk než rádio či klapot klávesnice. Dům, kde všechno má své místo a kdybyste se jen opovážili tento soustavný pořádek věcí čímkoliv narušit nebo znenadání přidat sem novou věc, která není dopředu nijak nahlášená, změnilo by to celý dům.
Z rádia se ozývá zvuk pomalých písniček mezi kterými se občas najdou veselé a energické a někdy zase depresivní a tak smutné. Rádio jde všude slyšet stejně, ale nikde v domě ho nenajdete. Ale můžete si být jisti, že ten zvuk vychází z rádia a ne z ničeho jiného.
Uprostřed domu je pokoj. Není moc veliký. Kdybyste ho mohli změřit, byl by sotva šest metrů na šířku a pět na délku. U zdi naproti dveřím stojí okno, za kterým se ozývá soustavné bubnování deště o parapet. Den za oknem je šedý, plný mraků, které stále nemají chuť ustoupit slunečním paprskům.
Před oknem je stůl a na něm leží zapnutý laptop se stále nedokončeným příběhem. Vedle na stole po obou stranách se tyčí dva obrovské stohy knih různých velikostí a barev, až by se každý mohl divit, že tenhle vysoký komín nespadne. Nic jiného na stole není.
Ke stolu je přisunuto obrovské křeslo a na jeho opěradlech, na každém zvlášť, stojí keramický bílý obrovský hrnek. V jednom je vařící, pro někoho až zbytečně přeslazená káva a ve druhém čaj všech chutí na které byste si vůbec dokázali vzpomenout.
Celý pokoj má zdi pomalované. Na jedné zdi byste našli les, který tam někdo namaloval proto, abyste se v něm mohli ztratit. Druhá zeď je poseta definicemi zvláštních anglických novotvarů, abyste mohli mluvit anglicky a nikdo vám nerozuměl. Abyste si mohli mluvit pro sebe. Třetí zeď zdobí citáty, texty písniček s hlubším významem. Každý má jinou barvu. Poslední zeď je bílá. Čeká na příběh, který by stál za to, aby se na ni zobrazil.
Kolem zdí není nic. Jen jedny schody, které vedou nahoru do obrovského okna, které se čas od času otevře, abyste mohli vylézt na střechu a křičet na hvězdy proč nemáte co na práci, nebo jak váš život stojí za houby.
Na střeše můžete tancovat a zpívat si a být alespoň na malou chvíli snílkem a všechno si růžově přikreslovat. Ta růžová vás ale po čase otráví, takže tam budete jen sedět, slzy vám budou kanout po tváři a vy se budete ptát proč.
Pak ale slezete zase dolů. Možná přitom spadnete na zem. Zasednete do toho křesla, do žaludku si nalijete kávu a čaj a budete předstírat, jak máte příběh který stojí za zapsání.
Někdy seberete odvahu a ten dům na čas opustíte, abyste mohli něco zažít, a když se po vzrušujícím zážitku vrátíte, zjistíte, že ostatní žijí jinak a to tak, že žijí, aby žili, zatímco vy žijete, abyste přežili. Opřete se o bílou zeď, kterou ani tentokrát ničím nepoznamenáte, zavřete oči a usínáte s horkými tvářemi a mokrýma očima. Třesete se po celém těle ze strachu, že další den bude stejný jako ten předešlý a že lidi, které jste ten den potkali už neuvidíte.
A tak si říkám. Má celý ten dům nějaký smysl?

Kam dál